Do zajateckého tábora Naoecu dorazil hlouček vyhublých mužů. Stáli v pozoru na mrazivém větru před dřevěnou boudou a čekali na přijetí. Po nějaké době se dveře rozletěly, ven rázně vyšel japonský četař a ledabyle si prohlédl skupinku otrhanců. Zrak mu spočinul na jednom z nich. Oči se mu najednou rozzářily šílenou radostí a ústa se zkřivila do posměšného úsměvu. Zato v očích zajatce se zračila nepředstavitelná hrůza. Třásl se po celém těle a během pár vteřin se pod ním podlomily nohy. Louis Zamperini, americký olympionik, bombometčík Liberatoru a dlouholetý zajatec v japonských lágrech právě spatřil svou smrt. Říkalo se jí Bird.
PŘEČTĚTE SI:
Zamperini byl obdivuhodný muž dávno před tím, než se vůbec dostal do bojů v Tichomoří. Syn italských emigrantů a rodák z Oelanuve státě New York byl především vynikající běžec. Běhal už na Jihokarolínské univerzitě a díky skvělým výsledkům se dostal se dokonce na olympiádu v Berlíně v roce 1936. Možná to bylo jeho sportovní založení a silná vůle, které mu pomohly přežít nepředstavitelné útrapy, co ho potkaly. Téměř jako v Dantově pekle klesal po jednotlivých stupních stále níže a v každém patře prožil věci, které by jiného člověka zlomily a zabily. A na dně onoho pekla se setkal se samotným Satanem.
Super Man na maděru
Na svou první bojovou misi letěl jako bombometčík 17. dubna 1943 na palubě Liberatoru B-24 pojmenovaného Super Man. Ten ho společně s celou posádkou nesl nad malý ostrůvek Nauru kdesi uprostřed Pacifiku. Tenhle nepatrný kousek země byl zajímavý jen tím, že na něm měli Japonci letiště a důl na fosfáty. Útok dvaadvaceti Liberatorů dopadl dobře a ostrůvek se podařilo zasypat bombami. Z místního letiště vystartovaly stíhačky Zero a vrhly se na bombardéry. Super Man s pálícími kulomety čelil mnoha zuřivým útokům a utrpěl spousty zásahů. Na palubě ležel mrtvý Harry Brooks, polovina členů posádky byla zraněná a letadlo se drželo ve vzduchu jen zázrakem. Super Man doletěl na základnu na ostrově Fuanfuti s téměř prázdnými nádržemi a když ho spatřili mechanici, nevěřili svým očím. To nebyl bombardér, ale skrz na skrz prostřílený vrak. Posádka v něm napočítala 595 děr.
Zelené prokletí
Nešťastný nálet měl za následek, že se část posádky odebrala na léčení svých zranění a Super Mana prostě odepsali. Zamperini tak neměl momentálně žádné „své“ letadlo. Z velení přišel rozkaz, aby letěl spolu s novými členy posádky na záchrannou misi. Nad oceánem se ztratil Liberator pilota Clarence Corpeninga a bylo potřeba ho začít urychleně hledat. K dispozici ovšem bylo na základně jen jediné letadlo - Green Hornet. Piloti o něm dobře věděli a nenáviděli ho. Poruchový nespolehlivý křáp, do něhož nechtěl nikdo ani vlézt natož s ním někam letět. Jenže pátrat se muselo začít okamžitě, a tak Zamperini i ostatních devět členů posádky s těžkým srdcem nastoupilo na palubu a odstartovalo. Před Zamperinim se právě otevírala další pekelná brána.
Green Hornet se sotva držel ve vzduchu a neustále s ním bylo něco v nepořádku. Pak vypadl jeden z motorů. Protože kvůli pátrání po trosečnících letěli velmi nízko, na záchranu letadla měli jen pár vteřin. Jenže Green Hornet neposlouchal a navíc chybou komunikace piloti vypnuli i druhý motor. Jejich osud byl zpečetěn. Když letoun narazil na hladinu, Zamperinimu blesklo hlavou, že tohle nikdo z nich nepřežije.
Nechtěný rekord
Přežili opět jako zázrakem tři. Zamperini, pilot Russel „Phil“ Phillips a zadní střelec Francis „Mac“ McNamara. Phil byl zraněn a Mac v naprostých depresích. S Philem k sobě měli se Zamperinim velmi blízko, on byl jeden z původní posádky Super Mana, Maca naopak neznali vůbec. Měli dva nafukovací čluny, několik tabulek energeticky vydatné čokolády Ration D, něco málo vody, rybářskou sadu, pistoli na signální rakety, dvě vzduchové pumpy, kleště, šroubovák a sadu záplat. Výčet těchto věcí je velmi důležitý, protože i když to Zamperini ještě nevěděl, měli ve člunech zůstat 47 dní a ustanovit tak dosud nikým nepřekonaný rekord.
Jejich situace se velmi zhoršila hned druhý den ráno, kdy zjistili, že do depresí ponořený a neustále mlčící Mac snědl veškerou čokoládu, která jim mohla vystačit na několik týdnů. To byl ale jen začátek problémů. Brzy došla i voda, hlad a žízeň byly nepředstavitelné. Ubíjelo je palčivé slunce, pohled na modrou nekonečnou vodní hladinu, začal rychle působit depresivně. Napadlo je hlídkující japonské letadlo a rozstřílelo čluny, které se jim podařilo udržet na vodě jen zázrakem. Dokázali chytit dva kormorány, které syrové částečně snědli, zbytek použili jako návnadu a nachytali i nějaké ryby. Vodu měli jen z občasných přeháněk. Čelili mnoha útokům žraloků, kteří jejich čluny neustále obklopovali. Zažili dokonce útok velkého bílého žraloka, dvakrát většího, než samotný člun. Přečkali i řádění silného tajfunu. Popis této cesty, při níž ve člunech urazili unášení proudem 2 000 mil, by vydal na román. Mac tuto cestu nezvládl a zemřel někdy kolem pětatřicátého dne ve člunu.
Peklem o krok níž
Když je ze člunu vyzvedli Japonci z hlídkové lodi, z obou přeživších mužů byly jen kůží potažené kostry. Japonci dlouho odmítali uvěřit, jak daleko se oba trosečníci dostali. Oba dva chápali, že jejich utrpení sice skončilo, ale nové zřejmě začíná, japonské zajatecké tábory měly hroznou pověst. Zamperini sestoupil v pekle o další patro níže.
Ostrovu Kwajalein se říkalo mezi spojenci Popravčí ostrov. Odtud se zajatí vojáci prostě nevraceli. Tam začalo to, co provázelo život ve všech japonských lágrech. Bití, mučení, ponižování, nedostatek jídla, vody a hygieny. Na Kwajalejnu navíc tato muka obohacovaly šílené lékařské experimenty. Zamperinimu vpíchli několikrát injekci s podivným zeleným roztokem, po kterém málem zemřel. Na Kwajalejnu pořád někdo umíral. Neustále se popravovalo střelbou, stínáním hlavy, jakkoliv Japonce napadlo. Jenže Zamepriniho nezabili, byť mu několikrát naznačili, že druhý den bude popraven. Zřejmě ho zachránilo jeho sportovní renomé. Jeho jméno Japonci velmi dobře znali a měli s ním jiné úmysly, než ho někde v tichosti popravit. V neustálé hrůze žijící Zamperini tak místo popravy skončil v podpalubí nákladní lodi odvážen do další úrovně nekončícího pekla.
Hůř už být nemůže. Opravdu?
Ofuna nebyl zajatecký tábor, bylo to tajné vyšetřovací zařízení japonského námořnictva. O tom, kdo je tu zadržován a vyslýchán, neměl informace ani Červený kříž, ani nikdo jiný. Kdo tu byl, ten neexistoval. To Zamperinimu vysvětlili hned na začátku. Nesmí se mluvit, dívat je povoleno pouze do země. Přes den se nesmí ležet ani sedět. Jakýkoliv prohřešek může být potrestán smrtí. V temných kobkách byli neustále vyslýcháni a mučeni zajatí američtí vojáci. I Zamperini zde prošel krutým mučením a bitím, ale život mu opět zachránila náhoda. Jako důstojník zde působil jistý Sasaki, s nímž chodil Zamperini na vysokou. Jeho postavení v táboře bylo nejasné, on sám tvrdil Zamperinimu, že je hlavní vyšetřovatel námořnictva, ale podle pozdějších informací zde působil pouze jako tlumočník. Každopádně jeho přítomnost možná způsobila to, že v mučírnách Ofuny Japonci Zamperiniho neubili. To ovšem neznamená, že by netrpěl. Průjmy, paraziti, odporné jídlo poskytující sotva 500 kalorií na den, nemoc beri –beri v kombinaci s rafinovaným mučením dělali z Ofuny pravé divadlo krutosti.
Zamperiniho v zoufalém zdravotním stavu nutili běhat „závody“ proti strážcům. Samozřejmě prohrával, za což následovalo jen další bití. Zamperini se proto jednou vzmohl a na pokraji zhroucení doběhl před jedním japonským civilistou. Drtivý dopad dřevěné hole na svou lebku po té, co vítězně proběhl cílem, si už ani neuvědomoval. Nejkrutější osobou v táboře byl paradoxně lékař přezdívaný Řezník nebo Felčar. Organizoval kruté krvavé orgie, mlátil vězně do bezvědomí, nechával je znovu vzkřísit a pak pokračoval dál. Jen při pohledu na děsivé divadlo několik zajatců omdlelo. Zamperini byl přesvědčen, že neexistuje na světě horší stvůra, než Felčar. Brzy poznal, jak moc se mýlil.
Krutý a zakomplexovaný Pták
Po roce a patnácti dnech 30. září 1944 se Zamperini ocitl společně s dalšími vězni před branou do zajateckého tábora Omori. To byl vlastně umělý ostrov poblíž Tokia. Po nějaké době čekání se ve dveřích objevil mohutný desátník a každému ze zajatců pohlédl přímo do očí. Zamperini do konce života přísahal, že v nich bylo zlo, které děsilo do morku kostí a svíralo vnitřnosti. Zamperini na desátníka pohlédl a vzápětí dostal obrovskou ránu do hlavy. První z tisíců ran, které od tohoto muže dostal. Ten muž byl desátník Mucuhito Watanabe, vězni přezdívaný Bird (Pták). Sadistický psychopat, co při bití vězňů prožíval sexuální vzrušení, byl postrachem celého Japonska. Báli se ho nejen vězni, ale i dozorci. Z ostatních táborů k němu posílali na převýchovu vzpurné vězně. Bird nenáviděl zejména důstojníky, protože sám pociťoval jako hanbu, že se důstojníkem nestal. Mučení důstojníků se stalo smyslem jeho života. Když spatřil Zamperiniho, smysl života se stal ještě konkrétnější. Rozhodl se tohoto věhlasného běžce a nepřátelského důstojníka pokořit, zlomit a zcela zničit.
Podle výpovědí nejen samotného Zamperiniho, ale i ostatních zajatců, to co se dělo, přesahovalo všechny myslitelné meze. Bird bil Zamperiniho prakticky denně do úplného bezvědomí. Týral ho všemi myslitelnými způsoby. Nechával ho dělat kliky uprostřed obří latríny, donutil dvě stě vězňů, aby jeden po druhém Zamperinho udeřili do tváře. Dělali to, i když byl Zameprini dávno v bezvědomí. Bil ho do hlavy těžkou přezkou svého pásku, který roztáčel jako řemdih. Nechal ho stát na mraze s těžkou dřevěnou kládou nad hlavou. Týdny ho Bird pronásledoval po celém táboře, jeho týrání se nedalo uniknout. Fyzické a psychické vypětí, které Zamperini prožíval, bylo naprosto nepředstavitelné. V noci se budil hrůzou, ve snech se mu zjevoval Bird a mučil ho.
Zamperiniho se také pokusili využít k propagandě a nutili ho k odvysílání relace v rozhlase. Výzvu zpravodajců splnil jen z části a to proto, aby se o tom, že je naživu dozvěděla jeho rodina. Jinak dny a týdny pokračovaly v mučících orgiích organizovaných Birdem. Ty ale rázem skončily, když tábor navštívil jakýsi vysoký úředník z Tokia, prý dokonce princ Jošitomo Tokugawa. Ten se začal o Watanabeho chování vůči vězňům zajímat a vše nakonec dopadlo tak, že Watanabeho převeleli jinam, údajně někam do hor. Zamperini ten den slavil jako narozeniny. Byl zachráněn, protože po Watanabem nemohlo přijít už nic horšího. Podmínky v Omorise rychle zlepšily a táborový život se stal mnohem snesitelnější. Konec války se navíc blížil. Pak se v únoru 1945 Zameprini dozvěděl, že bude přemístěn do tábora Noecu. Spolu s ním tam mělo putovat mnoho jeho táborových přátel, takže si byl jistý, že to tam nějak přežije.
Na dně pekla
V Noecu ho přivítal opět Bird, navíc povýšený na četaře. Právě sem byl totiž za své brutální chování převelen. Zamperini to málem neunesl a když ho spatřil, jednoduše zkolaboval. Noecu bylo samotným dnem pekla. Je zbytečné popisovat další a další mučící techniky a šílené výmysly, kterými se snažil Bird Zamperiniho zlomit. Jestliže Ofuna byla pro něho strašná, pak Noecu se nedalo popsat. Bird nutil důstojníky k otrocké práci, Zameprini nakládal uhlí do lodí, přičemž několikrát málem zemřel, staral se také o vyhublou táborovou kozu s tím, že pokud koza zemře, zemře i on. Jenže sami vězni na konci války neměli co jíst, natož ještě živit kozu. Před jistou smrtí nakonec Zamperiniho zachránila až japonská kapitulace. Tábor byl osvobozen, Watanabe uprchl a Zamperini se vrátil domů jako hrdina.
Následovalo to, co se dělo mnoha jiným vojákům. Noční můry, alkohol, nevydařené manželství a další následky hrůz války, které si nesl v sobě. Zameprini se upnul k jediné myšlence. Najde a zabije Watanabeho, který stále unikal spravedlnosti. Jenže pak se v jeho životě cosi událo. Zúčastnil se náhodou kázání reverenda Billyho Grahama a našel boha. Stal se z něj hluboce věřící člověk a svým věznitelům dokázal odpustit.Watanabemu, který se po letech přestal skrývat a žil pohodlným životem, napsal osobní dopis. Chtěl se s ním dokonce setkat, ale Watanabe to odmítl. Zamperini zemřel před třemi měsíci 2. července 2014 ve věku 97 let.
Tomáš Chalupa
Jsem novinář na volné noze. Píšu o statečných chlapech, kteří bojovali ve druhé světové válce. O hrdiny je totiž dneska nouze.
