Lakáč poprvé pod Pálavou: Na vlastní kůži i žaludek

Tak je to za námi. Největší český sraz amerik poprvé na novém místě, protože tradiční Konopáč už prostě nestačil. Ano, občas slyším hlasy, že to tam bylo útulné, tradiční a že to jinde není a nebude ono. Nikdo nevěděl, do čeho letos jde, a spoustu nejasností určitě měli i sami pořadatelé. Představivost selhávala, i když jsem v ATC Merkur již několikrát sám byl. Jel jsem tam se stejným napětím, jaké vibrovalo asi většinou účastníků.

No a jak to dopadlo? Nebudu vás napínat, ten sraz byl prostě perfektní. Řekl bych, že se povedlo posunout úroveň o příčku, ne-li dvě, výše. Místy jsem se musel přesvědčovat, že nejsem na nějaké vyhlášené zahraniční akci, ale u nás na krásné Pálavě.

Jako srazová servisní vozidla fungovala parta klasických sedmdesátkových pickupů. Jako třeba tahle F250 od Forda.

Jistě, drobné mouchy se najdou vždycky, ale v kontextu této monstrózní akce šly snadno přehlédnout. Vše zásadní se zlepšilo. Hlavně ten prostor. Vloni se na Konopáči tísnilo 712 bouráků, což tak o třetinu převyšovalo komfortní obsazenost. Letos v Pasohlávkách bylo registrováno 914 amerických povozů, a to ještě některé zůstaly nadivoko, takže konečný počet je o pár kousků vyšší. A přesto bylo všude dost místa, každý si mohl jet, kam a kdy se mu zachtělo a dalo se volně dýchat. Mám pocit, že by ten camp polkl dvoj až trojnásobek úplně v pohodě.

Pěkný hotrodík, co říkáte? Decentní, ale možná o to víc cool.

Nová lokalita přilákala hromadu aut, která tady zatím nebyla k vidění. Příznivější vzdálenost ocenilo i nemálo návštěvníků ze zahraničí, konkrétně z Rakouska a zejména Slovenska, které zastupovala velmi významná část hostů.

Ideální kempovací vozidlo. Podobných Vandur se na letošním Lakáči našlo několik.

Další výraznou výhodu skýtalo nepřeberné množství občerstvení. Krom běžného srazového cateringu jste letos našli restauraci či stánek snad na každých padesáti metrech. Dříve proklínané fronty se zde vůbec nekonaly. A výběr neskutečný. Když už jsem u toho, co mi chutnalo nejvíce? Nejspíše to bude burger z foodtrucku MedyChef. Ten oslní nejen na srazu, ale i v obecném srovnání patří k tomu nejlepšímu, co jsem zatím pozřel.

Scéna z běžného večerního cruisingu. Odmyslete si ty espézetky a jste skoro ve Státech.

Pokračovat můžeme ubytováním v tolika variantách, že si také musel vybrat každý. Tedy pokud na něj zbylo. Od října bylo beznadějně vyprodáno a příští rok to bude ještě divočejší. Jak to tak kolem sleduji, právě dnes asi padla naprostá většina lůžek, neboť byl vypuštěn termín pro příští rok. Jestli se to k vám ještě nedoneslo, jedná se o 13.–16. června 2019. Čtete správně, poprvé v historii nás čeká sraz oficiálně čtyřdenní. Stejně to tak pomalu vypadalo už letos… Takže pokud chcete bydlet, neváhejte, třeba ještě nějaké drobky vyzobete. Důležité je heslo „Lakáč“.

A tohle jste potkali třeba cestou pro zmrzlinu. Nebo pro pivo…

Cruisingy – ty hlavně vytvářejí atmosféru akce a zde se naštěstí ukázalo, že život si cestu najde. Oproti původním plánům jezdily káry prostě všude, potkávaly se, křížily a bylo možné na ně narazit kdekoliv na celé ploše. Stačilo jen prostě sednout někam k frekventovanějšímu křížení, kochat se a poslouchat ševelení, bublání či rykot aut.

Pilot '74 Oldse Ninety-Eight zřejmě vyrazil své milované pro koktejl. Anebo možná již pár koktejlů požil a pocítil nutnost vyhledat WC. Anebo snad sprchu?

Nabídka hýřila pestrostí, každý si přišel na své, nechyběla žádná kategorie, ať už jde o druh karoserie, stáří, velikost nebo stupeň originality. Vše bylo pohodové, přátelské, zkrátka jak má být. Extra palec nahoru zaslouží posádka pickupu, který se proměnil v pojízdný bazén. Tak se to dělá.

Chevrolet Caprice z první půlky 80. let. Tyhle kombíky se jeví jako více než vhodná cruisovací vozidla.

Dalšího vyžití program přinesl tradičně více než dostatek, nuda nepřicházela v úvahu. Kapely, autokino, hodnocení nejlepších aut a pinupek, dětský den (to aby tatínkové nebyli taháni někam jinam, než na autíčka). A samozřemě tradiční lákavé soutěže – v pátek požírání velkého burgeru a v sobotu pro změnu ostré chilli. Tedy ostré. Zase tolik ne, zkusil jsem si to na vlastní kůži a bohužel mě nedonutilo ze čtvrtého místa odstoupit pálení, nýbrž protestující žaludek (a šavli jsem hodit před tisícovkou lidí a třemi kamerami fakt nepotřeboval). Inu, chce to být v klidu a trochu najedený. To jen poznámka pro příště.

Nádherně totálně zrestaurovaný Chevrolet 3100 z raných padesátek. Špičková práce, ale patina času je nenávratně pryč.

Skoro každý, s kým jsem mluvil, se vyjadřoval kladně a spokojeně, takže nezbývá než pořadatelům vyfiknout poklonu, díky a těšit se na příště. A vězte, že to bude velké. Chystají se velmi lákavé věci, ostatně jde o desátý ročník, není se tedy čemu divit. Věřím, že poté, co se letošní pokus osvědčil, čeká nás akce ještě vypilovanější a větší. Můj skromný odhad je 1200 aut, tak si za rok a pár dní můžeme říci, jak jsem se (ne)sekl...

Jedno z nejkrásnější aut na srazu. Alespoň pro mě. '66 Buick Electra

Ostrá soutěž AMERICAN CHILLI – jak to probíhalo?

Znáte ten pocit, kdy si koupíte lístek na nějakou divokou atrakci, sednete do ní a čekáte s myšlenkami „kam jsem to zase vlezl“, až to spustí? Případně se shodným pocitem na vrcholku tobogánu s volným pádem? Tak tak jsem se cítil během čekání na začátek soutěže. Už není kam couvnout a zahájení sebedestrukce se blíží. Jediná myšlenka stále rotuje v hlavě – hlavně, ať nevypadnu první.

Kdo to nejdřív sežere, vyhrává.

Nakonec je stejně vše jinak. Strach z pekelné pálivosti se ukázal býti lichým. První minuta přinesla šok – zákaz slunečních brýlí. Prý musí být vidět na oči a zdravotníci vás budou pravidelně kontrolovat. Super, ale slunce praží přímo do očí, nevidíte ani diváky před sebou. Jen pálení a slzení. Přitom samotné pojídání ještě ani nezačalo. Ať už proboha nekecají a začnou nosit vzorky, chci to mít za sebou.

Po absolvování soutěže v pojídání megaostrého chilli budete mít možná v břiše jako na vrakáči.

Konečně! Zahájení nebylo optimální, pálivá limonáda. Když ji rozlijete do skoro prázdného žaludku, dostaví se podivný pocit téměř okamžitě. Naštěstí následuje dezertík, který zažívací trakt ustálí a je zase dobře. Další level je deset hodin tažený bůček s omáčkou a papričkou na housce. Tohle bylo zatraceně dobré. Zařadil bych to do jídelníčku okamžitě. Škoda, že nenaservírovali více. Ta trocha jídla pomůže na několik dalších kol, začínám nabývat dojmu, že to bude brnkačka a trochu s uspokojením sleduji, jak někteří soupeři začínají odpadat. Je mně fakt fajn a jediné, co mi dělá starosti, je ta žhnoucí koule na obloze.

To sluníčko bylo fakt vostrý. Ale překážky se musí překonávat. Vrrupps.

Střídají se papričky s omáčkami, tuhá strava žádná. Průběžně vás sledují zdravotníci i moderátoři, kteří si utahují z vašich slzících očí. Je marné vysvětlovat, že chilli v tom vinu nemá, nikdo vám to nevěří. Zdravotnice pro jistotu měří všem tlak. Naklání se k vám, výstřih přímo před očima, ať mi nikdo neříká, že tohle měření neovlivní. Naštěstí i přes to jsou mé hodnoty velmi v pořádku.

Pohřebáku jsem na letošním Lakáči žádného nevšimnul, ale jeho roli by v pohodě zastal třeba tenhle '54 Chevrolet 3100

Ne však už žaludek a po nyní již nevzpomenutelném počtu kol se mi nedělá volno. Chvíli s tím bojuji, situace se uklidňuje a říkám, že jdu dál. Už ne tak sebejistě, jako do této chvíle. Kdyby aspoň nedělali moderátoři takové průtahy. Prostě to chci sežrat a jít. Žaludek protestuje znovu, silněji a vzhledem k tomu, že vidina zvracení před početným publikem není pro mě zrovna ideální představa o trávení sobotního odpoledne, rozhoduji se k odstoupení ze čtvrtého místa a uklizení se do ústraní. Když vezmu v potaz, že je mi po pěti minutách zase dobře, docela lituji... Tak holt příště a snad lépe.