První polovina 90. let minulého století měla v hudbě jeden podstatný rys, srovnatelný téměř s boomem let šedesátých. A to byl velký návrat k akustické bluesové muzice, zvýšenému obdivu k jejím vesměs již zemřelým starým mistrům, ke kříšení jejich odkazu a k více či méně úspěšným pokusům pokračovat v jejich díle modernějšími prostředky.
Prakticky ve stejnou dobu se doslova vyrojil zástup mimořádně talentovaných Afroameričanů, jako byl Corey Harris, Alvin Youngblood Hart, Guy Davis nebo Eric Bibb. Každý z nich se po svém vracel k písničkám z Delty Mississippi, každý z nich kromě běžné akustiky měl ve své muzikantské výbavě také kovovou resofonickou kytaru, která byla vlajkovým instrumentem lidí jako byl Son House, každý z nich se buď na koncertech nebo ve studiu měřil s písničkami Roberta Johnsona.
Všichni jmenovaní byli a dodnes jsou velmi zajímavými postavami bluesové scény a někteří z nich se z revivalistů dokonce přehoupli do pozice inovátorů – nejvíce Corey Harris. Ale žádný z nich nezaznamenal takový komerční ani mediální úspěch, ani nebyl tak všestranný a tudíž schopný oslovit velmi široké masy posluchačstva, aniž by musel upadat do podbízivosti, jako právě Keb´ Mo´.
Přečtěte si:
Pokus, co se vydařil
Svět začal muzikanta, který přijal umělecké jméno Keb´ Mo´, registrovat až v roce 1994, to mu ovšem bylo už 43 let. Kdybychom si prošli seznamy doprovodných muzikantů na obalech zaprášených a dnes už neprodejných desek v koutech amerických hudebních antikvariátů, možná bychom na některých našli jméno Kevin Moore. Tak zní skutečné jméno muže, jenž po bohaté kariéře příležitostného a nájemného muzikanta, ale i typického „muže v pozadí“ hudebního průmyslu, konečně ve zralém mužném věku vykročil na samostatnou cestu ke slávě. A na vizitky si napsal hovorový slangový přepis podoby svého rodného jména. Pro nás Čechy to možná působí prapodivně, stejně jako spousta jiných věcí na americké hudební scéně, ale berme to jako komerční experiment, co se evidentně vydařil.
První album
Abychom byli přesní, svůj skutečný debut vydal Keb´ Mo´ už v roce 1980 pod názvem Rainmaker, ovšem ještě s občanským jménem Kevin Moore na titulu. Deska nezaujala a zapadla – začátek 80. let pro tuhle muziku rozhodně nebyl tím pravým ořechovým. Protagonista se vrátil do klubů coby „no name“ instrumentalista, na něhož se ale tu a tam usmálo štěstí, když si mohl zajamovat s tehdy ještě na vrcholu sil hrajícími osobnostmi, jako byl Albert Collins nebo Big Joe Turner.
Nejčastěji hrál s kapelou saxofonisty Monka Higginse, která se nechávala najímat v okolí Los Angeles jako doprovod různých zpěváků. Jeho parťákem tady byl kytarista Charles Dennis, který v pozdějších letech zakotvil za zády B.B. Kinga, a to byl člověk, který tehdy mladému kolegovi otevřel bluesové dveře dokořán. „Než jsem se s ním setkal, rozlišoval jsem jenom dva druhy blues – rychlé a pomalé. Teprve Charlie mi vysvětlil, co je to Delta blues, Chicago blues, Texas blues nebo soul blues. Díky němu jsem pochopil, jak hluboké má tahle muzika kořeny a jak je bohatá,“ vyznal se už jako slavná hvězda.
Robertovi v patách
Do studia k natočení svého „debutu na druhý pokus“ tedy přišel Kevin Moore, už tedy Keb´ Mo´, jako zkušený a do značné míry i teoreticky vzdělaný muzikant. A na albu je to znát. Mimochodem, label, na kterém vyšlo, nesl název OKeh Records, což je jméno, zapsané do bluesové historie zlatým písmem. Mezi světovými válkami patřila tato firma k předním producentům bluesových nahrávek a právě v roce 1994 se ji nadnárodní koncern Columbia pokusil oprášit pro projekty bluesového revivalu. První Keb´ Mo´ovy desky byly jejími nejúspěšnějšími tituly.
Bezejmenné Keb´ Mo´ovo album vzbudilo takřka okamžitou senzaci. Tak hluboký ponor do akustické bluesové klasiky, který byl ovšem zároveň povýšen veskrze moderním písničkářstvím, tady už hodně dlouho nebyl. Keb´ Mo´ se totiž ukázal nejen jako vynikající kytarista, ovládající všechny hlavní hráčské styly svého žánru včetně bravurního fingerpickingu i hry slide, ale také jako skvělý zpěvák a nadto talentovaný skladatel. Byla to možná odvaha, zařadit do kontextu alba, které si vzalo za cíl převést klasický model Delta blues do moderní doby, dvě z nejslavnějších písniček krále tohoto stylu Roberta Johnsona Come On In My Kitchen a Kindhearted Woman Blues, ale oba tvůrci si vedle sebe dokonale sedli. Ostatně, nebyla to náhoda. Už před vstupem do studia měl Keb´ Mo´ bohaté zkušenosti s Robertem Johnsonem nejen jako hudebník, ale kupodivu i jako herec. Postavu jím inspirovanou totiž ztělesnil na začátku 90. let v divadelní inscenaci hry Leslieho Leeho The Rabbit Foot. A o čtyři roky později si přímo Johnsona zahrál ve filmovém hraném dokumentu Can´t You Hear The Wind Howl.
Grammy v kapse
Protože, jak známo, první vyhrání z kapsy vyhání, bluesový svět čekal, jak se Keb´ Mo´ovi podaří na opožděný vstup do velkého světa navázat. Ale optimisté se nezklamali.
Album Just Like You, které vyšlo v roce 1996, bylo ještě větším zásahem, byť mu ortodoxní vyznavači Delta blues začali vytýkat to, co už pak po celý zbytek kariéry, totiž neustálé odskoky od klasického pojetí stylu a přibrání dalších vlivů. Na album si Keb´ Mo´ pozval věhlasné hosty, zpěváka Jacksona Browna a slidekytaristku a zpěvačku Bonnie Raitt, a konečným důsledkem toho všeho byla první z dodnes tří Keb´ Mo´ových cen Grammy.
A to, což je příznačné, v kategorii moderního blues. Muzikant se totiž z pozice pouhého, byť zasvěcenými kruhy vysoko ctěného revivalisty přehoupl do pozice osobnosti, která má základy v malíku, nikdy je zcela neopouští, ale používá je pouze jako prostředky k současnému vyjádření, k hudbě, která možná nezní jako ta, kterou známe z komerčních rozhlasových stanic, ale která je o to trvalejší, nadčasovější.
Mohutný strom z jednoho kořene
Od alba Just LikeYou už byl Keb´ Mo´ hvězdou, sledovanou v Americe i mainstreamovými médii, jako skoro každý, kdo získá všeobecně respektovanou cenu Grammy, byť i v „žánrové kategorii“ (zkuste se mimochodem zeptat nějakého českého muzikanta, jestli se mu někdy totéž stalo po obdržení údajně prestižního žánrového Anděla). A jeho slávu podpořilo i další album Slow Down, které bylo v roce 1998 složeno opět v drtivé většině z autorských písní (byť si Keb´ Mo´ neodpustil další „johnsonovku“, tentokrát Love In Vain, zpopularizovanou už v 60. letech Rolling Stones). Dosáhlo stejného ocenění při udělování cen Grammy, a to ve stejné kategorii jako to minulé. Z Keb´ Mo´a se stal skutečný moderní bluesový muzikant.
A vlastně nejen bluesový. Jeho další desky čím dál víc překračovaly žánrové hranice, i když od původního proudu se nikdy nevzdálily úplně. Jejich protagonista přibíral do svého výraziva folk, pop, funky i rock, ale zároveň zůstával ozdobou bluesových akcí. O jeho přesazích nicméně pěkně vypovídají dvě jeho desky, na kterých programově rezignoval na vlastní tvorbu a dal přednost coververzím. Na albu Big Wide Grin z roku 2001 najdeme třeba písničky od Joni Mitchell, Stevieho Wondera nebo Sly And Family Stone. A na desce, kterou traktoval svoje protiválečné zaměření a která v roce 2004 dostala název Peace…Back By Popular Demand zase angažované songy Boba Dylana, Marvina Gaye či Johna Lennona.
Vítaný host
Silný je ale Keb´ Mo´ hlavně na svých deskách s vysoce převažujícím autorským repertoárem. Nejsou třeba vždycky úplně stoprocentní, ale vysoký standard nikdy nezradí, ať už se budeme bavit o titulech The Door (2000), Keep It Simple, jež v roce 2004 znamenala jeho další, třetí a prozatím poslední moderně bluesovou Grammy, o albu Suitcase (2006) nebo Reflection (2011), na které si přizval řadu věhlasných hostí, mezi nimi country zpěváka a multiinstrumentalistu Vince Gilla nebo jazzové basisty Marcuse Millera a Victora Wootena.
Kromě své vlastní tvorby se Keb´ Mo´ nechává rád zvát jako host na koncerty či nahrávky svých kolegů. Jejich seznam je dlouhý a najdeme mezi nimi takové osobnosti jako je Buddy Guy, OtisTaylor, B.B. King, Marcus Miller, Cassandra Wilson nebo Solomon Burke. Parádními čísly přispěl jako sólista, ale i člen doprovodné kapely na koncertě k oslavě americkým Senátem vyhlášenému Roku blues před jedenácti lety, který produkoval (stejně jako sérii sedmi dokumentárních filmů a příležitostnou ediční řadu cédéček) slavný filmový režisér a velký hudební fanoušek Martin Scorsese.
Letos v dubnu vyšlo Keb´ Mo´ ovi nové album s kuriózním, ale výmluvným názvem BLUESAmericana. Přináší velmi kvalitní, vyrovnanou a skutečně mimo stylovou sadu deseti písniček, ve kterých se spojují všechny kořenné hudební styly Ameriky do jednoho proudu. I když je pravděpodobné, že Keb´ Mo´ na nadcházejícím pražském koncertě bude hrát písničky z celé svojí kariéry, patrně položí důraz právě na nové album. A vzhledem k jeho kvalitě jsme si nemohli lepší načasování jeho českého debutu vybrat lépe.
