Indiánské rezervace. Pojem, který většině Čechů moc neřekne. A popravdě ani Američané o něm nemají nejpřesnější představy. Někteří si je představují jako ráje na zemi, kde indiáni dostávají od americké vlády peníze, aniž by museli hnout prstem. Druzí v nich vidí spíše „vězení“ plná chudoby, násilí a alkoholismu, z nichž není úniku. Jaká je tedy jejich realita?
V americkém právním systému jsou rezervace definované jako území pod správou některého z federálně uznaných kmenů. Ovšem ne všechny kmeny disponují vlastní rezervací. Zatímco federálně uznaných kmenů je v USA více než 560, existuje pouze 312 rezervací, z nichž některé obývá několik kmenů dohromady.
PŘEČTĚTE SI:
Na věky věků?
Celková rozloha všech rezervací (225 000 km2) přibližně odpovídá rozloze České republiky společně s Maďarskem a Slovenskem. Ovšem ve srovnání s rozlohou USA jsou to pouhá 2,5 %. Jednotlivé rezervace se přitom od sebe liší stejně jako kupříkladu evropské státy – nejen rozlohou, počtem obyvatel a dostupností od velkých městských center, ale i kulturou. Největší je rezervace Navahů ležící na pomezí Arizony, Utahu a Nového Mexika. Její rozloha 71 000 km2 představuje celou třetinu plochy všech rezervací a je o málo menší než rozloha celé České republiky. Naopak nejmenší je rezervace Golden Hill v Connecticutu. Její rozloha 1 000 m2, odpovídá čtverci o hraně zhruba 31 metrů. Většina rezervací leží na západ od Mississippi, přičemž nejvíce byste jich nalezli ve státech Oklahoma a Kalifornie.
Myšlenka vytvořit území, které by patřilo indiánům a na němž by si mohli žít podle svého, není nijak nová. Stála už v pozadí koloniální politiky Velké Británie, od níž ji „zdědily“ i Spojené státy. V průběhu 19. století USA zřídilo na území dnešního státu Oklahoma tzv. Indiánské teritorium, do kterého postupně transportovalo indiánské kmeny z blízkého i širokého okolí. Že by indiáni byli touto myšlenkou nadšeni, skutečně nelze předpokládat, ovšem tváří tvář americké armádě jim nakonec nic jiného nezbývalo. A tak postupně podepisovali smlouvy, jimiž postupovali svá území výměnou za území jiná, menší, nehostinnější, ale jejich. Až na věky věků, jak ve smlouvách stálo.
Na věky věků se však ukázalo jako doba velmi relativní a z Indiánského teritoria byly velmi rychle ukrajovány další a další kousky, až z něj zbyly jen nepatrné části rozdrobené po celé Oklahomě. Ta půda, která indiánům nakonec zůstala, se stala základem rezervací.
Státy ve státě
Dnešní federálně uznané rezervace vychází právě z těchto smluv uzavíraných mezi jednotlivými kmeny a Spojenými státy. A jelikož se tyto smlouvy uzavíraly mezi dvěma suverénními národy, chápe americký právní systém federálně uznávané kmeny jako svébytné politické entity disponující legislativní, výkonnou i soudní mocí, kterou mohou uplatňovat na území rezervací. Kmenové vlády, jež mají nejčastěji formu koncilu v čele s náčelníkem či presidentem, tak mohou nejen určovat pravidla kmenového členství, rozhodovat o využití kmenové půdy a ukládat členům kmene daně, ale také zřizovat soudy a sbory kmenové policie, vydávat zákony a vymáhat jejich dodržování, včetně vykonávání spravedlnosti. Tedy v podstatě dělat to samé, co mohou dělat vlády všech států.
Ovšem suverenita jednotlivých kmenů je relativní. Vše totiž podléhá schválení Úřadu pro indiánské záležitosti (Bureau of Indian Affairs, BIA), jenž je součástí Ministerstva vnitra, a kmenové zákony nesmí být v rozporu se zákony federálními. Reálně tak mají rezervace podobný status jako jednotlivé státy USA. Stejně jako ony totiž dostávají podporu ve formě dotací na sociální programy, vzdělání, dopravu, apod. Zároveň podobně jako některé soukromé firmy čerpají také federální pomoc ve formě úlevy na daních a zdrojů z rozvojových fondů.
Za tuto finanční pomoc ovšem „platí“ jistým omezením některých práv. Nemohou například prodat rezervační půdu, kterou mají v držení, bez souhlasu BIA, ani s ní bez jejího souhlasu svobodně nakládat.
Odvrácená strana pohodlí
Na první pohled by se mohlo zdát, že si indiáni vlastně nemají na co stěžovat. Mají vlastní „státy“ a ještě dostávají peníze od federální vlády. To je ovšem pouze líc této mince. Rub už tak blyštivý není.
Většinu rezervací totiž spojuje jeden významný fakt – půda, na níž leží, není vhodná k obdělávání. Ani původně zemědělské kmeny jako například Čerokíové se tak nemohou živit tím, co sami vypěstují. Většina rezervací je vhodná pouze k chovu dobytka, na nějž však kmenům chybí potřebný kapitál. Nezbývá jim, než se uchylovat k pronájmu půdy americkým rančerům. Ti jsou si ale dobře vědomi omezených možností jiného využití rezervační půdy a tak tlačí ceny pronájmu stále více dolů. Ani nerostné bohatství, které se nachází na území mnoha rezervací, velké zisky nepřináší. Bez počátečního kapitálu je jedinou možností zisku pronájem těžebních práv americkým společnostem. Ovšem samozřejmě za cenu, co je pouhým zlomkem zisků, které těžba těmto firmám přináší.
Zakořeněná potřeba izolace
Nedostatek kapitálu neumožňuje ani vytvoření dostatečného počtu pracovních míst. Nejdostupnější zaměstnání se tak nabízí v rámci rezervačních škol, kmenové vlády či kmenové policie. Pracovní místa mimo rezervace sice nabízí větší možnosti, ovšem jsou pro indiány problematicky dostupná. Rezervace jsou totiž často na odlehlých místech, jelikož při jejich zřizování v průběhu 19. století byla snaha indiány, co nejvíce izolovat od americké populace.
Z tohoto důvodu chybí v rezervacích i dostatečně rozvinutá infrastruktura, takže pouze 15 % rezervačních silnic splňuje bezpečnostní normy. Ono je to vlastně trochu jedno, protože mnoho rodin nemá k dispozici auto a pokud ano, jeho technický stav odpovídá stavu rezervačních silnic. K nezaměstnanosti přispívá i fakt, že indiáni často nemají potřebnou kvalifikaci pro vykonávání profesí nabízených vně rezervací. Na vině je jednak nedostatek financí, který snižuje kvalitu dostupného vzdělání, jednak nedostatek motivace k dokončení školní docházky. Proč se trápit ve škole, když šance na získání místa je stejně mizivá.
K tomu přičtěme skutečnost, že téměř polovina domů v rezervacích nesplňuje základní normy pro obytné prostory a že mnoho domů není vybaveno elektřinou či tekoucí vodou, nemluvě o telefonu či internetu. A ačkoliv se většinou jedná o domy projektované pro obývání jednou rodinou, běžně v nich bydlí i deset lidí.
Indiánský gangsta rap
Důsledky této situace nejsou růžové. Vysoká nezaměstnanost generuje vysokou míru chudoby. Mezi nejchudší patří siouxská rezervace Pine Ridge v Jižní Dakotě, kde pod hranicí chudoby žije téměř polovina obyvatel a nezaměstnanost zde dosahuje téměř 95 %. S chudobou se pojí i vysoká míra nedokončené školné docházky a obecně nízká vzdělanost. Důsledkem tzv. koncentrované chudoby jsou vysoká míra alkoholismu, domácího násilí a kriminalita. Na vzestupu je vznik gangů, které nachází inspiraci zejména v gangsta rapu a kultuře ghet amerických měst. Provází ji i závažné zdravotní problémy, projevující se mimo jiné v nejvyšší míře kojenecké úmrtnosti, nejnižší délce života i nejvyšším počtu sebevražd mladistvých v celých Spojených státech.
Na počátku 90. let minulého století svitla indiánům přeci jen naděje na lepší zítřky. Díky tomu, že na území rezervací neplatí zákony států, v jejichž oblasti se rezervace nachází, začalo mnoho kmenů budovat herny a kasina, která byla v mnoha státech zakázaná. Některá z nich se stala největším zdrojem kmenových příjmů a umožnila další rozvoj rezervací. Kupříkladu oklahomští Kríkové díky ziskům z kasina vybudovali v rezervaci nemocnici, jejíž zdravotní personál tvoří z převážné většiny indiáni. S ekonomickou krizí však některá kasina přestala prosperovat a dokonce se zadlužila.
Jisté ekonomické úspěchy slaví na území rezervací i prodej tabákových výrobků. I ten těží z toho, že rezervace nepodléhají zákonům jednotlivých států. Fakt, že z prodeje nemusí státu odvádět daně, umožnil významně snížit cenu cigaret. Ta přitáhla zákazníky z oblastí v okolí rezervací.
Bylo by však bláhové domnívat se, že se indiáni topí v penězích. Většina rezervací stále patří mezi nejchudší oblasti USA s největší kriminalitou a nejhoršími životními podmínkami. Ne nadarmo označil George Manuel indiánské rezervace čtvrtým světem, tedy „rozvojovými“ zeměmi v srdci světové velmoci. To samozřejmě neznamená, že by se v nich nedalo žít. Přeci jen jsou to poslední území, která v Americe indiánům skutečně „patří“, a to není bezvýznamné.
Chcete-li si udělat o životě v rezervacích živější představu, podívejte se na některý z nezávislých filmů šajensko-arapažského režiséra Chrise Eyrea, například Kouřové signály či Rudé kůže. Nebo si můžete přečíst antologii povídek indiánských autorů Vinnetou tady nebydlí, sbírku fejetonů Gordona Johnsona Indiánský psi žerou fazole či jakoukoliv knihu Shermana Alexieho. Možná z nich budete smutní, ale určitě nebudete zklamaní.
Foto:
popphoto.com
fotovisura.com
