Nejdřív vysvětlení, co je Jízda pravidelnosti historických závodních motocyklů. Jsou to závody strojů, jejichž výroba končí rokem 1978. Motocykly jsou rozděleny do kategorií, podle objemu a ročníku výroby. Jak již název naznačuje, oficiálně se hodnotí to, s jakou pravidelností - tedy s jak podobnými časy - zajel jezdec tři měřená kola závodu. Etalonem pro porovnávání je vždy druhé kolo závodu, a která další dvě to jsou, to ví jen časomíra a vedení závodu, jež je vylosuje. Jezdci sami si však cení i pořadí tzv. "na rychlost" v jakém dojedou do cíle. A mnohdy se tato pořadí překrývají, protože rychle = pravidelně.
S Janem Loučkou (na titulní fotografii uprostřed) jsem během tří let měl možnost několikrát hovořit a zjistil jsem, že on sám je chodící encyklopedií motocyklové historie. O to víc mě zajímal on i jeho Indian. A na závodech ve Dvoře Králové konečně podlehl mému naléhání a domluvili jsme termín, kdy za ním můžeme přijet na jeho chalupu, kde nám o svém stroji něco povypráví.
Když jsme za ním s kolegou Martinem Peškem dorazili, na dvoře historické chalupy stál krásně zrenovovaný Indian Scout. Ještě z něj sálalo horko a ozývalo se jemné cvakání chladnoucího motoru. „Byl jsem ho trochu provětrat,“ pravil majitel a pak už jsme zasedli k povídání. Loučka nás po prvotním oťukání zaplavil mořem informací a jeho povídání byl spíše monolog, ale občas se mi podařilo podstrčit nějakou otázku.
PŘEČTĚTE SI:
Radio Dixie: Začneme trochu ze široka, jak jste se k motocyklům a především k Indiánům dostal?
Loučka: Motocykly mě provázejí od mládí. Jako kluk jsem se ve všem, co trochu smrdělo benzínem, rád vrtal a průběžně jsem na různých strojích s kamarády „lítal“ po okolí. Lásku k Indiánům jsem získal jako bonus ke své manželce a obojí mám dodnes. Nemocí Indián mě totiž nakazil můj švagr. Tu na něj přenesl jeho strýc, pan Pelikán, který společně s panem Menčlem závodil na Indianu Daytona 1000 z roku 1926 ze sajdou, až zhruba do roku 1950.
No a tak postižen touto nemocí, začal jsem skupovat, kde bylo co k mání. Abyste si namysleli, že jsem se topil v penězích a utrácel tisíce. To opravdu ne. V té době se totiž Indiani prodávali za pár korun. Jednoho jsme například s kamarádem vytáhli z bezinkového křoví a odkoupili za celých padesát korun!
Jednoho jsme s kamarády „zakoupili“ ještě levněji, když jsme se vraceli po dlouhé a nerozvážné noci. To, že jsme ho pořídili, jsem však zjistil, až když jsem se vyspal a on stál v druhém patře pavlačového domu. Tam jsme ho s rozjařenými kamarády totiž vynesli, když jsme ho při cestě domů našli odloženého na hromadě šrotu určené k odvozu, protože byla „železná neděle“.
Moje maminka dělala školnici a já svými stroji zabral většinu sklepních prostor této školy. Měl jsem zde v různě rozedraném stadiu cca 24 motocyklů, převážně Indianů. Když jsme se odtud stěhovali, odváželi jsme je Škodou 1203, která se otáčela přibližně 10x.
Radio Dixie: Jak jste se dostal k tomuto konkrétnímu Indianovi, na kterém teď závodíte?
Loučka: Tohohle Indiana jsem koupil od již zmiňovaného pana Menčla v polorozebraném stavu. Měl trochu podivný vzhled. Zkrácené blatníky a různé další úpravy. Myslel jsem nejdřív, že je to nějaké „samodomo“, ale z toho mě Menčl vyvedl, protože mi sdělil, že tento Indian byl zakoupen pro závodní účely přímo u obchodního zástupce zn. Indian v ČSR Maříka, a že s ním jeho majitel Holoubek úspěšně závodil a na dlouhé ploché dráze na Strahově v roce 1928, kde dojel na druhém místě.
Radio Dixie: A jak jste začal se závody Vy sám?
Loučka: Všechno okolo závodů začalo v roce 1997, kdy jsme se se synem Frantou zajeli podívat do Hořic na závody veteránů a zjistili, že to je TO co chceme dělat. Po peripetiích se nám podařilo získat závodní motocykl Walter, na kterém Franta začal jezdit. Netrvalo dlouho a Walter mu nestačil a tak přešel na silnějšího Triumpha. Jenže pak si zkusil „ostrou“ silnici a rozhodl se, že mu závody veteránů přijdou moc pomalé a bude jezdit závody ostrých šestistovek.
Mě ale veteránské závody chytly za srdce a chtěl jsem na ně jezdit dál. Nejsem zvyklý jen koukat s rukama v kapsách a tak jsem začal přemýšlet, na čem bych mohl jezdit já. V podstatě připadal v úvahu jen Indian. Ale teď šlo o to jaký. Vzpomněl jsem si na Scouta, koupeného od Menčla a na jeho závodní minulost. Byl v té době stále ještě uložen a zakonzervován. Vytáhnul jsem ho a celkově zrekonstruoval a od roku 2009 s ním kroužím po závodních tratích.
Radio Dixie: Jezdil hned dle vašich představ, nebo jsou na něm udělané nějaké „závodní „ úpravy?
Loučka: Protože jsem ho při restaurování dělal naprosto z gruntu, tedy repas kliky, výbrus, písty, vodítka, tak aby motor byl jako nový, fungoval od počátku velmi dobře. Přesto však při extrémním závodním namáhání, kdy v podstatě jedete celý závod naplno, došlo po čase k zásadní závadě na klice. Původní klika má litinové setrvačníky na kuželovém čepu. A litina stárne. Došlo tedy k uvolnění setrvačníků a ohnutí ojnice. Bylo nutné tedy setrvačníky vyrobit nové, ocelové. Nastal problém s vyvažováním kliky. Motor jsme museli smontovat dohromady, odzkoušet, zjistili jsme, že vibruje, rozmontovali jej, kliku odhadem dovážili, smontovali, odzkoušeli… a stále dokola.
Dobovou dokumentaci s váhou a vyvážením totiž není možné sehnat. Několik dní nám trvalo, než se nám to definitivně podařilo. Výsledek ale stojí za to. Motor teď jde zcela hladce (tedy na dvouválec z roku 1927) a může jít celý závod na plný plyn. Žádné jiné zásahy nebylo na motocyklu za pět závodních sezón nutné udělat.
Radio Dixie: Jaké jsou vaše plány do budoucna? Nechystáte se na důchod.
Loučka (nazlobeně): Jakýpak důchod, na to není čas! Chystám se dál závodit, dokud to zdraví dovolí a postupně chci uvádět do života další stroje, které na to v dílně čekají. Indiany, Triumphy, Račky (Rudge)… Práce moc a času málo!
Povídání s panem Loučkou by bylo ještě na dlouho. A tak si něco necháme také na příště. To ale bude zase jiný příběh o jiném motocyklu.
Tento příběh byl o motocyklovém nadšenci a závodníkovi Janu Loučkovi (rok výroby 1947) a jeho motocyklu Indian Scout 750 vyrobeném v roce 1927.
Za poskytnutý rozhovor i příjemné chvíle plné zajímavých informací děkujeme.
Petr Brábník
Jsem patriot, nacionalista a rebel. Mám rád motocykly s karburátorama, holky bez silikonu, pivo s pěnou a muziku naživo.
