Honkytonk Jukebox je takový pořad neposeda. Když má mít premiéru (povětšinou by to měl být první čtvrtek v měsíci), tak to jeho autor nestíhá a když byste čekali Dališův southern-rockový Hurá na jih, který by měl dneska být na řadě, tak prdlačku, místo toho tady strašej nějaký countrymani. No, countrymani, jak se to vezme. Když kouknete na konec tohohle článku do playlistu, najdete tam třeba Black Stone Cherry a to má k pidlikání na bendžo docela daleko.
Takže nebojte, na jižanský rock dojde za týden anžto květen je zase o jeden týden delší a my se teď jako obvykle prohrábneme novými nahrávkami, které mi v poslední době padly do ucha.
David Lee Murphy je po letech zpět s novým albem a vůbec nezní špatně.Tady ho na velkou stage vytáhl Kenny Chesney
Klídek, to není Brichta zamlada, tihle týpci si říkaji Bishop Gunn a jejich sedmdesátkovej rockin´ soul mě prostě baví
Tanya Tucker si s Leonem Virgilem Bowersem určitě má o čem povídat. Na nové album Hellbound Glory jukneme příště.
Poslouchejte: Z jukeboxu do playlistu 21 – Waylon, Willie a flaška Jacka
A teď už vzhůru do podrobnějšího ochutnávání trojice nových desek, které jsem z té záplavy hudebních novinek pro vás dneska vybral. 73.řadové album čerstvého pětaosmdesátníka Willie Nelsona je optimistické, vtipné a skvěle šlape v rytmu texaského western-swingu. Neskutečná paráda. Ale předtím si dáme dva debuty. No, přesnější by bylo spíš „první desky u velkých značek“. Jihokarolínský divočák a machopísničkář James Scott Bullard i outlaw revolucionářka Ashley McBryde už se po putykách a malých či větších sálech amerického Jihu potloukají pěkných pár let a letošní rok dostali svou velkou šanci. Jak jí využili, to už si poslechněte, skoukněte či přečtěte sami.
Poslouchejte: Honkytonk Jukebox 28: Nebe je zavřený a v pekle narváno
James Scott Bullard – Ďábel tancuje boogie
Přiznám se bez mučení. Na téhle desce mě nejdřív zaujal její obal. Originální hipísácká grafika se skvělým nápadem evokuje klasickou country-rockovou muziku z hlubokých sedmdesátek a funkci „okalapače“ plní bezchybně. Jméno James Scott Bullard mi neříkalo vůbec nic. Po pár minutách poslechu jsem si položil stejnou otázku, jako hodně lidí přede mnou: „Kdo je, kčertu, tenhle chlápek?“ Nahrává a objíždí Ameriku křížem krážem už nějaký ten pátek, jen velkých desek má na kontě tuším 6 plus nějaká ta EP, pódium sdílel mimo jiné i s outlaw legendou Davidem Allanem Coe či vycházejícími southern-rockovými hvězdami The Steel Woods, jejichž novinku jsme v Honkytonk Jukeboxu zkoumali nedávno.
Jeho písně jsou někde mezi. „Pro mainstreamový rokenrol jsem příliš country a pro hlavní proud moderní nashvillské country je to ještě horší“, směje se takřka dvoumetrový drsňák. „Pro ně je to moc velkej nářez a současně moc country a to je průser.“
Bullardovo southern-rockové boogie je autentické. Výstižnější slovo mě nenapadá. Z country v něm najdete především syrové, místy temné příběhy a o míře jejich autobiografičnosti by mohl definitivní svědectví podat jen jejich autor. Život na té nesprávné straně vězeňských mříží, závislost (prášky, chlast, závěje koksu, račte si vybrat), lásku, ztráty, smrt i krvavé flirtování s ďáblem, to všechno má za sebou charismatický alfa samec, který nemá problém otočit si kolem prstu publikum v zapadlé špeluňce i ve středostavovsky ospalém koncertním sále. Se svými doprovodnými The Late Night Sweethearts vás James Scott Bullard vezme na výživnou jízdu po americkém jihu, ze které bych vypíchl skvělou allmanovku Back To You, nejcountryovější kousek na albu Jesus, Jail, Or Texas nebo singl Wicked Ways. Jo, takhle to máme u nás v Dixie rádi!
James Scott Bullard – Full Tilt Boogie
27.4.2018
Big Mavis Music
https://jamesscottbullard.com/
Ashley McBryde – Badass debutantka chutná po levné whiskey
Otázka, kdo sehraje roli dámského protějšku Chrise Stapletona, visela už nějakou dobu ve vzduchu. Pro mě je odpověď jasná – Ashley McBryde. Někdo jako ona se v záplavě talentovaných muzikantů, zpěváků a skladatelů, kteří se více či méně úspěšně pokoušejí prorazit na scéně americké country music, prostě najít musel. V Nashvillu totiž právě probíhá revoluce srovnatelná s nástupem prvních outlaws na začátku sedmdesátých let. Willie, Waylon a jejich kámoši tenkrát přinesli do spokojeně zahnívající Music Row svěží rockový vítr, ale především svými písněmi vrátili country hudbu zpátky k těm, pro které je primárně od svého vzniku určena. K obyčejným lidem, kteří se živí, jak se dá, svou vlastní prací a svět vyumělkovaných hvězd a okravatovaných hudebních manažérů jde zcela mimo ně.
A přesně o tohle jde dneska znovu. Místo marketingových produktů tahle muzika potřebuje opravdové lidi. Umělce, kteří si na vlastní kůži prožili vzestupy i pády, které v normálním životě prožívá každý z jejich posluchačů. Písničkáře, kteří dokážou příběhy, které je cestou potkají, zpracovat s citem, porozuměním pro temná i světlá zákoutí lidské duše, opravdově a uvěřitelně. Muzikanty, kteří dlouhá léta tvrdě pracovali a šanci, která se jim (někdy náhodně) naskytla, byli připraveni využít na 100%.
Miluj mě, lásko, tak jako Kennedy Marylin…
V případě arkansaské rodačky Ashley McBryde sehrál klíčovou roli v nastartování její kariéry Eric Church, který jí před rokem pozval na své velkolepé celoamerické turné. To už měla za sebou deset dlouhých let strávených v Nashvillu hraním po barech a malých klubech a samozřejmě psaním písní, které vydala na několika samodomo vyprodukovaných albech. A pak se najednou utrhla lavina. Pochvalné recenze v Rolling Stone či NY Times, první pozvání do Opry, společné show s Hankem Jr. či Willie Nelsonem, podpis smlouvy s velkým labelem a první „velká“, debutová deska.
Na albu Girl Going Nowhere byste marně hledali dnes v Music City obvyklé hrátky s elektronikou či rapem, stejně tak na něm nenajdete tradiční country sound plný steelkytar a houslí. Dlouholetý producent Erica Churche Jay Joyce se zasloužil o plný a výživný rockový zvuk nahrávek, který však zaplaťpámbů nepřebíjí textovou výpověď výjimečně talentované debutantky (Ashley se autorsky podílela téměř na všech písních z desky). Mezi příběhy obyčejných lidí z malých měst amerického Jihu vám v hlavě určitě zůstanou smutná, metamfetaminem umazaná sousedská historka Livin´ Next To Leroy s téměř až southern-rockovým feelingem, první velký hit zpěvačky s vizáží motorkářské badass girl A Little Dive Bar In Dahlonega či baladická Home Sweet Highway. Spolu s debutem horalského písničkáře z východního Kentucky Tylera Childerse je pro mě prvotina Ashley McBryde dalším horkým kandidátem na nejlepší desku roku 2018. A to je teprve květen…
Tahle píseň změnila všecko
Ashley McBryde – Girl Going Nowhere
30.3.2018
Atlantic / Warner Music Nashville
http://www.ashleymcbryde.com/
Willie Nelson – Nebe je zavřený a v pekle narváno
Na Willieho Pámbů buďto zapomněl, anebo ho tady nechává schválně. Protože jeden z mála žijících pamětníků dřevních dob country a Ameriky, kterou už známe jen z filmů (ročník 1933), tady má ještě něco na práci. A Willie Nelson se ani ve svých 85 letech nefláká. Po loňském úspěšném opusu God´s Problem Child je tady s novým albem a tentokrát se vrhl do vod důvěrně známých. Western swing a blues – na téhle muzice kdysi dávno vyrůstal a tak logicky tenhle sound se svým producentem a dlouholetým přítelem Buddy Cannonem zvolili i pro aktuální album obsahující 11 nových songů.
Bob Wills by měl radost. Tohle je western-swing made in Texas, vážení. Kdybyste náhodou nevěděli…
Pokud byste čekali nějaké stařecké lamentování nad uplynulými roky a tím, jak se svět v, ehmm…, zadní část těla obrací, budete zklamáni. Na pohled zpět samozřejmě dojde, demence je pěkná mrcha (Don´t Tell Noah), kamarádi odcházejí jeden po druhém (Last Man Standing) a leccos v životě by se dalo udělat jinak a snad i líp, jen dostat další šanci (I´ll Try To Do Better Next Time). Ovšem nebyl by to Willie, kdyby si nedokázal udělat i z takhle vážných témat trochu legraci. Svůj talent pro (nebojím se toho slova) geniální básnickou zkratku ještě pořád neztratil, viz třeba píseň I Ain´t Got Nothin´ věnované jedné ze svých bývalých lásek, která ho oholila o všechny prachy.
Parta studiových profíků, ve které nechybí Willieho dvorní foukačkář Mickey Raphael, se při nahrávání evidentně skvěle bavila a na výsledku je to znát. Jazzové vyhrávky krásně zdobí nenápadně a s gustem a citem zahraný western-swingový doprovod, ve kterém si občas mihnou housle či druhé hlasy hostující Alison Krauss a svého otřískaného Triggera nenechá zahálet ani sám pan principál. Schválně jukněte na některé z klipů k téhle desce, to vydá za sebevynalézavější povídání.
Willie Nelson se prostě baví, dělá radost sobě i nám, kteří ho máme rádi. Co si přát víc? Kdo jiný by v pětaosmdesáti dokázal natočit desku, jako je tahle?
Willie Nelson – Last Man Standing
27.4.2018
Sony Legacy
http://willienelson.com/
Kdyby vám v šatníku čirou náhodou chybělo nějaké echt redneck tričko nejlíp s motivem muziky, kterou máte rádi, jukněte na náš nový eshop DixieGear.cz
Playlist Z jukeboxu do playlistu 21 – Waylon, Willie a flaška Jacka
Erik Dylan – Kerouac Kings
Red Shahan – Waterbill
Wood & Wire – Awake In The Wake
Dillon Carmichael – Hell On An Angel
Bishop Gunn – Devil Is A Woman
Davisson Brothers Band – Black Like Cash
Hellbound Glory, Tanya Tucker – You Better Hope You Die Young
Cody Canada & The Departed – Lipstick
David Lee Murphy – Waylon, Willie (And A Bottle Of Jack)
American Aquarium – The World Is On Fire
Black Stone Cherry – Southern Fried Friady Night
Playlist Honkytonk Jukebox 28: Nebe je zavřený a v pekle narváno
James Scott Bullard – Wicked Ways
James Scott Bullard – The Next Tear
James Scott Bullard – Jesus, Jail, Or Texas
James Scott Bullard – Back To You
Ashley McBryde – American Scandal
Ashley McBryde – Home Sweet Highway
Ashley McBryde – Livin´ Next To Leroy
Ashley McBryde – A Little Dive Bar In Dahlonega
Willie Nelson – She Made My Day
Willie Nelson – Last Man Standing
Willie Nelson – I´ll Try To Do Better Next Time
Willie Nelson – Heaven Is Closed
Martin Pešek
Konzervativní Kozoroh na trnité cestě ke splnění svého amerického snu. Tenhle svět potřebuje opravdu trochu víc buranů.
