Honkytonk Jukebox 23: Mývalové a bizoni s modrými límečky aneb Nejlepší desky roku 2017

První letošní díl Honkytonk Jukeboxu bude ve znamení toho nejlepšího, co se v americké muzice kdesi mezi country a beatem urodilo v roce 2017. Když tak koukám, co jsem nakonec vybral do playlistu první dnešní hodiny, tak jsem tedy opravdu zvědav, jestli některá z těhle desek dosáhne na Grammy či podobné jiné ceny. Anžto nejsem hudební kritik, jediným možným kritériem při výběru písní (jejich seznam najdete na konci tohoto článku, ale to už asi víte) bylo to, jestli mě ta či ona deska dokázala chytnout za srdce a jestli jsem se k ní párkrát během roku vrátil. 

Vlastně ještě něco mají tahle alba společného – jejich podrobnější „recenze“ (ty úvozovky píšu záměrně) jste v minulém roce mohli číst v článcích, které každý díl Honkytonk Jukeboxu doprovázejí, a samozřejmě ochutnávku z nich v podobě trojice či čtveřice písní jste slyšeli vždy ve druhé hodině všech letošních Jukeboxů. A abyste ty recenze a audiozáznamy nemuseli v našem archívu dlouho hledat, stačí kliknout na libovolný song dole v playlistu a jste tam a můžete číst, koukat na klipy či poslouchat.

Kdybych měl vybrat alba na pomyslné stupně vítězů, zvolil bych nejspíš nové desky královny z blešáku Nikki Lane, westernového punkera Marty Stuarta a jeho Fabulous Superlatives a reinkarnované, pětadvacet let staré album nestárnoucí divoženky Lucindy Williams. A jak jste na tom vy? Vaše tipy na nejlepší desky roku 2017 rádi uvidíme v komentářích pod tímhle článkem či na facebooku a když jich bude dost, bylo by fajn zkusit sestavit další Honkytonk Jukebox pro změnu podle vašeho výběru.

Trojicí desek, na které se v druhé části dnešního Honkytonk Jukeboxu podíváme podrobněji, se vrátíme ještě do roku 2017. Kid Rock nám ukáže, jak to dopadne, když opravdová rocková megastar začne být „kántry“, zkusíme zjistit, zda si Chris Stapleton zaslouží tu haldu ocenění, kterou v posledních letech nasbíral a v podání Bílého Bizona uslyšíme, jak zní nezávislý, alternativní písničkář s pořádnou rockovou kapelou za zadkem. Volume doprava, vážení!

„Všichni procházíme čas od času pěknejma sračkama. Já mám to štěstí, že o tom všem, čím jsem si prošel, můžu mluvit a zpívat“, říká hrdý dědeček a spojený chalupář Kid Rock (46). Na nové desce Sweet Southern Sugar můžete slyšet prakticky všechno, co má tahle nekonformní, nekorektní a celosvětově úspěšná megastar po hudební stránce za sebou. Rap, hip-hop, pořádnou porci gruntovního stadionového hard rocku, ale všechno je to pěkně úhledně zabaleno do košilky, které někdo říká country, někdo southern rock a jiný prostě americká jižanská muzika. Z nahrávky, pořízené s osvědčenými nashvillskými studiovými muzikanty, přímo čiší pohodová, uvolněná atmosféra báječné párty někde na břehu jezera, s reproduktory nadskakujícími na korbách zaparkovaných pickupů, záplavou piva a dívek, které své morální zábrany nechaly daleko za sebou doma ve městě. Jasně, dojde i na temnější stránky života, sebevraždy a tak podobně, ale dokud si z toho všeho dokážeme dělat aspoň trochu srandu, je všechno okay. 

A že by tohle album mohlo sloužit k mučení amerických levicových liberálů s patentem na rozum, jejichž noční můrou je fakt, že křupani, o kterých a pro které bývalý detroitský rapper zpívá, mají stejné volební právo jako oni sami? No, to je jejich problém. Kid Rock se často zběsilým útokům na sebe a na tradiční hodnoty, ke kterým se hrdě hlásí, s nadhledem směje a dělá si v klídku dál to svoje.

​

A co bych z letošní nové Kid Rockovy kolekce, vonící sedmdesátými léty někde mezi Motownem a Memphisem, vypíchl? Určitě stadionový otevírák Greatest Show On Earth, rapperskou legrácku Po-Drunk s výborným videoklipem nebo přímočarý bigbít American Rock´n Roll. Kid Rock definitivně potvrdil, že jeho cesta směrem k tradiční americké country-rockové muzice není narychlo uplácaná módní a vykalkulovaná záležitost jako u řady jiných country projektů rockových hvězd. Tenhle kluk z Detroitu je prostě už dávno doma v kopcích Tennessee, se vším, co k tomu patří. Hurá!

3.11.2017

BMG/Broken Bow Records

Ze záplavy cen, které Chris Stapleton za poslední tři roky nasbíral, by se pořádně zatočila hlava skoro každému. CMA Awards, Grammy, první místa v country, rockových i popových hitparádách, miliony prodaných nosičů, titulní strany v tištěných i internetových médiích, prostě mazec. A to všechno díky jeho debutovému albu Traveller z května 2015. Rychlokvaška, meteor, který rychle zazáří a ještě rychleji pohasne? Odpovědí je Chrisovo další album. Tedy přesněji dvojalbum, natočené v historickém RCA studiu v Nashvillu pod osvědčeným producentským vedením Davida Cobba, jednoho z nejuznávanějších profíků v téhle branži. Obsahuje dvakrát po devíti písních, v naprosté většině ze Stapletonovy autorské dílny a při jeho poslechu se mi opravdu ulevilo. I náznaky pochybností, zda se podaří udržet Travellerem nasazenou laťku, jsou definitivně pryč. Otázkou snad může být jen to, která z těch dvou desek je lepší. Jestli akustičtější jednička nebo zvukově bohatší a víc rockující dvojka. Obě fungují samostatně i dohromady jako celek. 

V obou najdete především uvěřitelné a skvěle napsané příběhy z obyčejného života, příběhy tvrdě pracujících lidí s modrým límečkem řešících problémy, které jim život do cesty přináší, tak, jak nejlíp dovedou. Kliše? Ano, mohlo by snadno být, ale ne v písních Chrise Stapletona. Na to je příliš talentovaný autor. Zaplaťpámbů. Po hudební stránce se při poslechu nové dvojdesky muže, který si svůj úspěch zaslouží jako málokdo jiný, dostaneme trochu někam na přelom šedesátých a sedmdesátých let, ale jde spíš o pocit než o nějaké naplánované retro. To nejlepší z prapůvodní psanecké country waylonovského střihu, southern-rocková drsnost, soul a spousta blues. To všechno má v hlase Chris Stapleton. Jeden z největších hudebních zážitků právě uplynulého roku 2017.

5.5.2017 / 1.12.2017

Mercury Nashville

Podobných týpků je plná Amerika. A nejen ona. Na první pohled vypadají jako životní ztroskotanci živící se (v tom lepším případě) nějakou příležitostnou prací za pár babek, přespávají ve staré otřískané dodávce, ze které se po otevření notně prorezlých dveří vykutálí pár prázdných flašek od whiskey a záplava sešlapaných pivních plechovek. Dlouhé, poněkud umaštěné vlasy, odrbané džíny a kostkovaná košile odněkud z výprodeje. Při vyslovení slova hipster se jen trochu posmutněle ušklíbnou. No future, kámo.

Takhle by na vás mohl působit i kalifornský rodák Jake Smith (44), používající už léta pseudonym The White Buffalo, ovšem jen do té doby, než vybalí z futrálu kytaru. Na své už šesté desce ji připojuje k zesilovači mnohem častěji než kdy dřív a to je rozhodně dobře. Jeho písně pohybující se kdesi na pomezí folku, country a blues získávají s podporou rockové kapely ten správný odpich, tempo a barevnost. A díky tomu mají šanci proniknout i do uší těch, pro které by jejich akustická, písničkářská podoba nebyla zas až tak zajímavá.  Písně Bílého Bizona jsou často temné jako nejhlubší zákoutí lidské duše, ale přesto bych pro ně nepoužil slovo „depresivní“. Emoce, které jsou v nich obsaženy, se pohybují v černém i bílém spektru, vedle zoufalství existuje i naděje, koloběh ztrát a nálezů je nekonečný a i ten nejhlubší a nejkalnější proud může vyústit do jezera plného čisté, chladné vody. A někde uprostřed se z mlžného závoje vynoří bájný ostrov. Avalon.

6.10.2017

Unison Music Group

Kid Rock – Stand The Pain

Kid Rock – Po-Drunk

Kid Rock – Back To The Otherside

Kid Rock – American Rock´n Roll

Chris Stapleton – Broken Halos

Chris Stapleton – Scarecrow In The Garden

Chris Stapleton – Tryin´To Untangle My Mind

Chris Stapleton –  Midnight Train To Memphis

The White Buffalo – Madam´s Soft, Madam´s Sweet

The White Buffalo – Nightstalker Blues

The White Buffalo – Border Town / Bury Me In Baja

The White Buffalo – Avalon