Hugh Laurie (1959) se svou hudební show vystoupí 22. července v brněnské Kajot Areně. Bude to už jeho druhá návštěva České republiky a hodně jeho fanoušků tedy už tuší, co může čekat. Už proto, že se jedná o další zastávku stejného turné jako vloni koncem července v pražském Kongresovém centru, kde pro velký úspěch v předprodeji vstupenek musel jeden koncert přidat.
S trochou milého nevkusu
Dovolte, abych zacitoval ze své tehdejší recenze prvního ze dvou koncertů: „Vystoupení Hugha Laurieho s The Copper Bottom Bandem je zjevně do detailu vypilované divadelní představení, ve kterém se jen město od města mění poklony jeho obyvatelům a úvodních pár uvítacích slov v jejich mateřštině. Jinak nemá improvizace v stavbě večera žádnou šanci. I skladba repertoáru je prakticky totožná. Nic z toho není problém, pokud jde na tuto show posluchač připravený, čeho se mu dostane. Je to prostě dobře zvládnutá stylová estráda v daném žánru. Na takové věci si ostatně i skuteční američtí bluesmani potrpěli odjakživa a Hugh Laurie jen tenhle způsob prezentace dobře okoukal a 'po britsku' pečlivě nacvičil.“
Laurieho koncertní show se odehrává na vypiplaném pódiu, pro které se vlastně spíše hodí divadelní termín jeviště, se středostavovskými meziválečnými proprietami a samozřejmě vévodícím klavírem. Protagonista si pohrává se stylem, který buď ještě stihl okoukat, nebo jej vyčetl o starých bluesmanech. Vtipkuje často na hranici vkusu, občas doslova žvaní, ale vše je protkáno evidentním nadhledem a jakýmsi neustálým pomrkáváním na spřízněné duše ve stylu „Však víme, že to není doopravdy, ale udělejme si prostě zábavnej večer, vždyť ty starý černý dědky máme všichni rádi k sežrání.“
Laurie má ovšem obrovskou výhodu, že má k ruce skutečně schopnou, stylově versatilní kapelu, která ovládá rozličné tradiční hráčské přístupy, a také zpěvačky, které zvládnou to, co on, přece jen hlasově limitován, neutáhne. Z čehož si mimochodem sám dělá legraci prakticky neustále. Jeho nepatetické sebezlehčování je ostatně červenou nití celého koncertu. Přitom charisma, kterým po celou dobu publikum takřka hypnotizuje, je obrovské. Jasně, zásadní roli v tom hraje i to, že většina diváků bezesporu všech jeho koncertů na celém světě nejsou ani tak hudební nadšenci sto let staré bluesové muziky, ale televizního seriálu o cynickém doktorovi.
Díra do hudebního světa
A jak celý přerod doktora House v bluesového muzikanta odehrál? Svoje hudební nadání a solidní schopnost hry na několik nástrojů, zejména klavír a kytaru, prezentoval už jako herec v divadelních a televizních skečích i seriálech. Paradoxně v roce 2011, kdy byl zapsán do Guinessovy knihy rekordů jako nejlépe placený televizní herec s průměrným honorářem více než 400 tisíc dolarů za jeden díl seriálu Dr. House, vydal svoje debutové album Let Them Talk, které překvapilo v mnoha ohledech. V první řadě samotným stylovým zařazením. Laurie na něm totiž skládá poctu bluesové muzice v jejích několika podobách, především městské neworleanské a venkovské mississippské. Mezi autory najdeme Professora Longhaira nebo Jelly Rolla Mortona za prvně jmenovaný styl, Roberta Johnsona, Leroye Carra či Blind Blakea za druhý.
Jiný důvod než hluboká láska k tomuto žánru jistě za žánrovým laděním být nemohla – natočení ortodoxního bluesového alba v současné době určitě nikomu body v popularitě nepřidá. V této souvislosti je mimochodem zajímavé, že se svou bluesovou láskou není Laurie mezi slavnými herci zdaleka jediný. Připomeňme Bruce Willise, který je velice solidní hráč na foukací harmoniku i zpěvák, a nakonec ani ten Steven Seagal se svou hrou na kytaru nebyl vysmíván coby jedna z hvězd letošního Rock for People úplně právem.
Velkým překvapením Laurieho debutu ovšem bylo i angažmá producenta Joea Henryho, který patří v žánru práce s tradiční hudbou k nejvýše ctěným machrům. A v neposlední řadě účast tak velkých neworleanských jmen jako je Dr. John, Allen Touissant a Irma Thomas, kteří by si jistě nepoškodili svá zavedená dobrá jména spoluprací s lecjakým loserem, hovoří za vše.
Nalezené sebevědomí
Album Let Them Talk vzbudilo právem senzaci, následovala jeho rozšířená verze, doplněná o film na DVD, na němž osvědčuje Laurie svoji koncertní formu a vyznává se, dokonce bez obvyklých srandiček, z lásky k New Orleans, a dva roky na to přišlo druhé a zatím poslední album Didn't It Rain. Muzika pohltila Laurieho dokonce tak, že oznámil rezignaci na herectví, House poslal zřejmě navždy k ledu a od té doby se objevuje výhradně v hudebních konotacích.
Oproti debutu je Didn't It Rain stylově mnohem více rozvolněno. „Rozhodl jsem se ještě hlouběji ponořit do obrovské americké hudební nabídky a najít to, co mě okouzlilo už jako kluka,“ vysvětlil tehdy Laurie. To je na jednu stranu pozitivní, albu tento záběr dodal větší barvitosti. Třeba i v tom, že Laurie sáhl tentokrát také k několika mladším autorům, ne jen ke "spolehlivě mrtvým" bluesmanům. V první řadě k Dr. Johnovi, který na debutu osobně hostoval a od něhož si vybral typickou píseň Wild Honey, a k Alanu Priceovi, původnímu klávesistovi britských Animals, jehož Changes vtipně a s mnoha muzikantskými fóry zaranžovaná jako neworleanská pochodová dechovka tvoří pěkné finále třináctiskladbového alba. Mimochodem, na rozdíl od debutu byl přizván jen jeden z velmi slavných hostů, kytarista a zpěvák Taj Mahal. I to svědčí o větším Laurieho muzikantském sebevědomí.
Poctivá hra
Až tedy 22. července plni očekávání usednete v brněnské sportovní hale, myslete hlavně na to, že další dvě hodiny prožijete sice napůl na divadelním představení, ve kterém na sebe pětapadesátiletý britský herec bere roli neworleanského barového baviče, zároveň mu ale aspoň v duchu pogratulujte, že se dokázal odstřihnout od úspěšné minulosti ve prospěch své největší lásky. Věnuje se jí s nadhledem, ale přitom velmi poctivě. A obojí se počítá.
