Náš "velký šéf" Marty na tuhle dobu vzpomíná:
"V třiaosmdesátým roce mi bylo čtrnáct a na Zlatý přilbě jsem tenkrát byl osobně. A i po letech pořád cejtím tu krásnou vůni spálenýho ricinovýho oleje, slyším rachot naplno vytočenejch jaw a weslaků, úplně vidím ten papírovej program, do kterýho jsme si pilně vpisovali výsledky všech jízd a tipovali, jestli to letos zase vyhraje Olsen nebo Štancl. Pro nás kluky byla Zlatá prostě událost s velkým U. Už od čtvrtka jsme slídili kolem Štiky a Grandu, obdivovali všechny ty bouráky, který jsme znali jen z filmů a teď jsme si na ně mohli sami sáhnout, protože v nich do toho šedivýho a oprejskanýho okresního města přijeli zápaďáci. Závodníci, mechanici, možná i pár diváků.
Parkoviště u těch jedinejch dvou hotelů ve městě byla v permanentním obležení kluků somrujících samolepky, autogramy, prázdný krabičky od americkejch cigaret či žvejkačky, stejně jako jejich tátů, který možná dělali trochu jakoby nic, ale oči jim při pohledu na nový mercedesy, bavoráky, fordy a občas i na nějakej ten chevrolet nebo buick svítily stejně jako těm klukům.
A tenhle maník byl pro nás prostě zjevení. Byl úplně jinej – křiklavě barevná kombinéza a helma, měl úplně odlišnej, dravej styl jízdy než všichni ostatní, prostě z něj přímo sálalo, že do toho jde na sto procent, na plnej plyn. Navíc u všeho dělal show, jezdil po zadním kole a byl to jasnej sympaťák, pořád se tlemil a evidentně si z ničeho nedělal těžkou hlavu. Byl to nefalšovanej Američan. Když rok předtím skončil někde hluboce v poli poražených, prohlásil, že příští rok si tu zlatou přilbu odveze. A udělal to. Vrátil se a dal jim všem na prdel stejně jako za války generál MacArthur Japoncům na Filipínách. No nefanděte mu. Když s přehledem vypálil do finálový jízdy a suverénně se držel v čele před dotírajícím Jirkou Štanclem, tak ten narvanej stadion stál na nohou a nadšeně hučel. „Nandej jim to!“ A on to zmáknul. Nikdy nezapomenu na ten pocit, když stál na bedně, zlatou helmu na hlavě, celej ten dav v pozoru, začala hrát americká hymna a nahoru na stožár šly hvězdy a pruhy. Nandal to všem Rusákům a bolševikům i za nás. Připadá vám to dneska směšný nebo trapný? Mně ne. Díky Dennisi!"
PŘEČTĚTE SI:
Zjevení zpoza oceánu
Na konci sedmdesátých let se evropské plochodrážní ovály, od Britských ostrovů až po východní Evropu, staly terčem invaze Američanů, kteří dokonale provětrali plošinářské ovzduší. Yankees působili v zavedených pořádcích tak trochu jako zjevení. Vždy usměvaví, pohodoví a bezstarostní mladíci z Kalifornie byli na dané zvyklosti naprosto free a docela eliminovali napětí a nervozitu, která obvykle v depech panuje. Ne snad že by plochodrážníci té doby trpěli manýry filmových hvězd. Přesto však vstřícnost a volnomyšlenkářský životní styl Američanů byly něčím do té doby nevídaným a výrazně přispěly k popularitě sportu levých zatáček své doby. Dodnes na tu dobu mnozí vzpomínají jako na jedno z nejkrásnějších období v historii tohoto sportu.
Američané ale zdaleka nebyli jen pohodáři, kteří neměli problém dát si občas mezi závody sklenku něčeho ostřejšího, zakouřit si trávu, či dělat beze stresu vtípky ještě těsně před nasazením helmy na rozhodující rozjížďku. Dokázali výrazně obohatit speedway (oficiální název pro plochou dráhu) i ze sportovního hlediska.
Většina z nich začínala na minimotocyklech někdy mezi třetím až pátým rokem a celé mládí prožila na malých amerických oválech, kde se díky jejich velikosti jede v podstatě celou dobu ve smyku a v těsném kontaktu se soupeři. To jim dalo nejen špičkovou techniku ovládání motocyklu, ale i zcela odlišný styl projíždění zatáček. Stroj při něm není tolik nakloněn, jezdec ho drží téměř kolmo ke dráze a teprve v nejzazším bodě ho doslova zlomí do smyku. Právě s tímto stylem přišli Američané do Evropy jako první a dlouho v něm byli nedostižní.
Američtí showmani
Další jejich specialitou, byť tentokrát zaměřenou spíše na pobavení publika, byly tzv. „wheelies“ - tedy ježdění po zadním kole. Nikdo to před nimi nedělal tak často a s takovým nadšením. Bruce Penhall byl první, kdo uvedl obecenstvo v úžas tím, že jim dokázal levou rukou mávat, zatímco ta pravá otáčela s rukojetí plynu tak citlivě, že přední kolo jeho stroje směřovalo stále k nebi bezdoteku se zemí.
Američané ale nepřijeli do Evropy jen pro zábavu a předvádění srandiček. Jednalo se vesměs o špičkové jezdce, kteří sbírali vavříny ze světových oválů. Jako první výrazně uspěl právě Bruce Penhall, když se v létě 1981 stali s Bobby Schwartzem mistry světa dvojic. V té samé sezóně za sebou ještě Shawn Moran ve zmoklém závodě ve Slaném nechal naše duo Kasper – Hnidák a dva roky po triumfu Ronnie Prestona tak vrátil za velkou louži i titul juniorského mistra Evropy, o který tehdy bojovali i jezdci ze zámoří.
Úspěchy US – Boys pokračovaly i dalších létech. Závodníci s americkou vlajkou na prsou postupně přidali dalších pět titulů v družstvech. Shawn Moran se dokonce stal šampionem na pro něho neobvyklé dlouhé dráze, Steve Lucero a Dennis Sigalos uspěli v juniorské kategorii. Především ale Bruce Penhal obhájil titul v jednotlivcích, přičemž se hned poté vydal hledat štěstí do Hollywoodu. Štafetu převzali další a nejcennější individuální titul v průběhu dalších let přidali ještě Sam Ermolenko, Billy Hamill a Greg Hancock. Na stupně vítězů se postavili také Lance King a Dennis Sigalos.
Nadějný mladík na scéně
A právě posledně jmenovaný, Dennis Arthur Sigalos, se výrazně zapsal i do historie pardubické Zlaté přilby. Prvně se ve Svítkově objevil jako dvaadvacetiletý v roce 1981 a probojoval se do finále, kde se mu ale příliš nevedlo a skončil pátý. Závod i atmosféra ale mladíka nadchly a tak směle prohlásil, že se do Pardubic vrátí a cennou trofej si odveze s sebou. Jak to dopadlo, to jste si mohli přečíst v Martyho úvodní vzpomínce.
Sigalos se tedy v roce 1983 stal prvním a dodnes jediným Američanem, který si Zlatou přilbu odvezl za Atlantik. Byl z ní tak nadšen, že si doma v Garden Grove dokonce pro cennou trofej koupil trezor, aby ji mohl bezpečně uschovat. Svým vítězstvím také uzavřel jednu dlouhou epochu tohoto závodu. V sedmdesátých a počátkem osmdesátých let totiž s jedinou výjimkou (1973 vyhrál Milan Špinka) kralovala pouze dvojice Jiří Štancl – Ole Olsen, kteří se prohnali cílem kousek za ním. Američan byl tím, kdo jejich dlouhou sérii utnul, navíc jeho vítězství mělo až nečekaný ohlas mezi anglicky mluvícími jezdci a pozitivní dopad na jejich zájem o starty v Pardubicích.
Dennis Sigalos se bohužel už do Pardubic nevrátil. Jeho kariéru utnulo těžké zranění v létě 1984. Po něm se sice v následující sezóně objevil na pár závodech v britské lize v barvách Čarodějnic z Ipswiche, ale rychle poznal, že do staré formy se už zpátky nedostane. Začal se tedy v Kalifornii věnovat závodům rychlých člunů a na plochodrážních stadionech v Evropě se již téměř neobjevuje.
Přilba coby relikvie
Co však v Evropě a dokonce přímo v Pardubicích zůstalo, je jeho přilba. Ne ta zlatá, ale ta, ve které 35. Zlatou přilbu vyhrál. Za na tehdejší poměry horentní sumu jí získal bývalý závodník a trenér František Kalina, který ji dodnes opatruje jako oko v hlavě.
Zůstala tu také originální čepice s logem sponzora Oakley, zpod níž tehdy vykukovaly Dennisovy neposlušné vlnité vlasy a ve které přišel na vyhlášení vítězů. Před dekorováním Zlatou přilbou mu čepici sundal tehdejší ředitel závodu Karel Mikulášek a už si ji nechal. Po jeho smrti ji pak manželka věnovala do sbírky bývalého pardubického juniora, později mechanika a hlavně plochodrážního nadšence Radka Otavy, kterému nikdo ze známých neřekne jinak, než Mič. Ten také vyrobil repliku původní Sigalosovy helmy.
Žádný Američan sice zatím nedokázal na Sigalosův úspěch navázat, přesto si jezdci zpoza Atlantiku pro ně až nezvykle velkou dráhu celkem oblíbili a jezdí sem rádi dodnes. Šance, že na svítkovském oválu opět uslyšíme americkou hymnu, je tak stále reálná. Zatím naposledy tomu tak bylo v roce 1990, kdy se tu legendární Sam Ermolenko s bartry Moranovými, Billy Hamillem a Rickem Millerem radovali z titulu mistrů světa v závodě družstev.
Text: Martin Pešek, Zdeněk Flajšhajz
Poděkování patří také Radkovi Otavovi za cenné informace a fotografie
Brýle, čepice a další doplňky od společnosti Oakley, hlavního sponzora Dennise Sigalose, najdete v internetovém obchodě StreetStore.cz.
