Willie Nelson není pouze žijící legendou country music, ale také jednou z nejznámějších amerických ikon boje za legalizaci marihuany, jejíž je i dlouholetým uživatelem a propagátorem.
Jednaosmdesátiletý borec, který je ve skvělém zdravotním stavu a i nyní odehraje kolem 150 koncertů ročně, slouží sám jako nejlepší důkaz toho, co už déle než šedesát let hlásá, že společnost má o „nebezpečné“ droze pejorativně označované jako marihuana (lépe a správně – o rostlině jménem konopí) zcela zkreslené informace, zcela neprávem ji zakazuje a její uživatele nesmyslně kriminalizuje.
Seriál o outlaw country:
Eric churchOživení outlaw country kouřem
Stejného názoru je i sedmatřicetiletý rodák ze Severní Karolíny Eric Church, který poprvé zaujal svět country music v roce 2006 svým debutovým albem Sinners Like Me. „Nashvillskými tradicionalisty“ byl od počátku kariéry označován spíše za rockera, ale to nic nemění na jeho s každým novým albem rostoucí popularitě a na tom, že se jeho singly pravidelně objevují na špičkách hitparád.
Na svém druhém albu Carolina se definitivně přiznal k přátelskému postoji ke konopí v songu Smoke a Little Smoke, čímž se podle časopisu Country Standard Time pokusil „znovu oživit a nakopnout outlaw country“. Během koncertů opakovaně sděluje publiku, že se těší, až si po vystoupení zarelaxuje s jointem v ruce, a i to bylo zřejmě jedním z důvodů, proč se začátkem letošního roku vydal na turné po marihuanou oplývajících evropských městech jako Londýn nebo Amsterdam. V rozhovoru pro deník Financial Times se nepokoušel nic skrývat: „Nemůžu se dočkat, až se dnes večer v Londýně pořádně zkouřím!“
Mladické hledání a sláva na krku
Zpět k Nelsonovi, jenž dle svých vlastních slov v útlém dětství zkoušel kouřit každou druhou rostlinu, co měl za domem – listy bavlnovníku, kávovníku, vinnou révu a podobné chuťovky. Později přesedlal na tabák, jehož vykouřil až tři krabičky denně, a k tomu ještě přidal nezřízenou konzumaci alkoholu. V rozhovoru pro nejznámější americký magazín o konopné kultuře High Times později k tomuto období uvedl: „Věděl jsem, že pití a cigarety mě pomalu zabíjejí, a jednoho dne jsem si řekl, že takhle to dál nejde. Shodou náhod jsem někdy tou dobou poprvé vyzkoušel konopí – marihuanu – a rychle jsem poznal, že mi vyhovuje celkově mnohem víc než chlast a cigára.“
Zároveň přišel v sedmdesátých letech průlom v jeho kariéře, když ho album Red-Headed Stranger katapultovalo mezi country hvězdy první velikosti. Stal se i jedním z hlavních představitelů vznikající outlaw country, kteří odmítali konzervativní restrikce nashvillských tradic. A předním tématem jeho textů a veřejných vystoupení se stala i propagace legalizace konopí a sžíravá kritika přísných prohibičních zákonů.
Roll Me Up and Smoke Me When I Die
O nějaké dvě generace mladší Church měl o poznání klidnější mládí a podobnou zkušenost s démonem alkoholu nezískal, přesto (nebo spíše právě proto) si oblíbil jinou drogu. Zhruba od roku 2009 veřejně prezentuje svou náklonnost ke konopí, které považuje za mnohem bezpečnější a zábavnější alternativu k pití.
Slova z písně Smoke a Little Smoke tento přístup, jenž je v posledních letech společný také stále více představitelům americké country, potvrzují: „Dig down deep, find my stash / Light it up, memory crash“ (přečtěte si celý překlad tohoto songu). Ovšem ani alkohol úplně nezavrhuje – to by snad ani správný představitel outlaw country nemohl, což dokazuje na úplný závěr, kdy posluchačům radí, že nejlepší je užívat obojího s mírou: „Drink a little drink, smoke a little smoke“.
Willie Nelson se ve svých textech také často věnuje tématu užívání marihuany a snaze ji legalizovat, přičemž své bohaté celoživotní zkušenosti shrnul v příznačně nazvané biografii z roku 2012 Roll Me Up and Smoke Me When I Die (Až umřu, ubalte ze mě jointa a vykuřte mě). Na albu Heroes z téhož roku se objevil song (se stejným titulem jako zmiňovaná kniha), který nahrál společně s dalšími legendami country Krisem Kristoffersonem a Jamey Johnsonem a také se slavným hiphoperem a dalším význačným americkým propagátorem legalizace konopí Snoop Doggem.
Co po nás zbude
Willieho Nelsona jako jednoho z prvních country „psanců“ i Erica Churche jako novou krev v žilách outlaw country spojuje kromě hudby i náklonnost k rostlině, která byla odepřena lidem poprvé právě na půdě Spojených států prohibičním zákonem z roku 1937. Nelson i Church dospěli během svých životů k názoru, že zákaz této rostliny není v mnoha ohledech spravedlivý, a oba se rozhodli využít vlastní popularity v hudebním showbyznysu k tomu, aby o této nepravosti informovali veřejnost. Charismatický osmdesátník Willie Nelson za svůj dlouhý a pestrý život stihl problematiku prohibice konopí zpopularizovat jako málokdo jiný (zcela určitě v country) a za tuto snahu byl také opakovaně trestán strážci zákona i justicí.
Eric Church oproti němu nikdy nebyl podobným „konopným mučedníkem“, jako spíše obyčejným slušným klukem, který se jednoduše nehodlá stydět za to, že si večer dá místo piva raději jointa. Dnešní Amerika je mu mnohem více nakloněna, a tak se nemusí bát, že bude pronásledován a odmítán tak, jako jeho výrazně starší (a zatím stále ještě výrazně slavnější) kolega.
A Willieho může hřát u srdce, že i kdyby měl zítra umřít – a být dle vlastního přání ubalen a vykouřen, následují jeho příkladu další country bojovníci, kteří se i díky vlivu, jaký na ně Nelson měl, budou za tuto věc prát tak dlouho, dokud bude potřeba.
