Civilní letadlo, které si oblíbila armáda

První prototyp letounu Piper Cub vzlétl z dílen Taylor Brothers Aircraft Corporation roku 1930 . Tato společnost se dostala na pokraj úpadku, ale poté, co přenesla sídlo firmy do Bradfordu,situace se změnila. Podařilo se jí najít nové investory z nichž byl nejdůležitější William Piper (1881 - 1970). Tento muž, který měl nos na dobré investice, věděl, že v leteckém průmyslu zcela chybí jeden segment - levné a úsporné osobní letadlo. Tato souhra dala postupně vzniknout celosvětově uznávanému modelu, který v mnoha modifikacích létá dodnes.

Technické údaje
Jednomotorový, dvousedadlový, vzpěrový hornoplošník smíšené konstrukce potažené plátnem s kovovými doplňkovými panely.
Pohon: čtyřválcový, čtyřtaktní, vzduchem chlazený motor Continental A-65-8 o výkonu 48 kW. V letounech používaných Československu instalován motor Praga o výkonu 55 kW.
Rozpětí: 10,74 m,Délka: 6,71 m,Výška: 2 m,Nosná plocha: 16,23 m²,
Hmotnost prázdného stroje: 290 kg,
Vzletová hmotnost: 499 kg,
Maximální rychlost: 148 km/h,
Dostup: 3 658 m,
Vytrvalost: 2,5 hod.
Dolet: 400 km.

Civil vhodný pro armádu

Odlišnou kapitolou (nikoli nezajímavou) tohoto stroje, bylo jeho vojenské využití. Ačkoli se jednalo o civilní stroj, jeho parametry byly natolik dobré, že ho začala užívat i americká armáda. Za druhé světové války sloužil jako kurýrní, pozorovací, spojovací, sanitní, výcvikový a transportní letoun. Kromě klasického kolového podvozku mohl mít lyže či plováky. O velké oblibě tohoto letadla svědčí jeho přezdívka "létající Jeep", kterou si letoun vysloužil. Po konci 2. světové války továrna stroje vyráběla pro civilní i vojenské účely. Letouny našly uplatnění v různých evropských státech včetně Československa, kde sloužily v leteckých klubech pod označením C-8, ve vojenském letectvu pod názvem K-68. Letouny vznikalo několik verzí a existovaly také bezmotorové kluzáky. Celkem světlo světa spatřilo úctyhodných 34 849 kusů různých verzí.

Dokonalí pozorovatelé

Tankisté 3. obrněné divize jim během 2. světové války dali přezdívku doughboys, protože dobře v znali cenu leteckého pozorovatele v přední linii. Dobrý pozorovatel dokázal z výšky odhalit zamaskované nepřátelské tanky, i obsluhy protitankových kanónů. Vysílačkou zjištěné pozice nahlásil dělostřelecké baterii.Vypadalo to následovně: pilot seděl vepředu a věnoval se řízení, za ním seděl pozorovatel (většinou zkušený dělostřelec), který studoval zem a pro srovnání měl na kolenou mapu s měřítkem 1/25 000. Pozorovatel byl v permanentním rádiovém spojení s divizním dělostřelectvem, kterému hlásil veškeré podezřelé pozice.

Sláva patřila jiným

Piloti a pozorovatelé Piper Cubů, byli dělníci války. Ve službě nezískali téměř žádnou slávu, přestože jejich mise byly smrtelně nebezpečné. Letoun neměl výzbroj a dal se poměrně lehce sestřelit palbou ručních zbraní ze země. Na piloty se nevztahoval žádný operační turnus, takže neodcházeli domů po dokončení určitého počtu misí . Místo toho šli z jedné mise do druhé. Prakticky jedinou odměnou pro tyto dobrodruhy byla jejich obrovská obliba u pozemních sil, které byly přímými svědky toho, jak dokáže být Piper Cub s pozorovatelem zničující proti pozemní dělostřelecké baterii nebo tanku.

Dohled nad palbou a přímá registrace jejího účinku na cíl měli posádky na denním pořádku. Často museli účinek palby sledovat v přímé blízkosti. V Normandii, krajině plné „bocage“ (vysoký násep s neprostupným živým plotem, který od sebe odděloval pole), přes které nebylo vidět, byly tyto letouny naprosto nenahraditelné. Pozorovatelé dokázali z výšky odhalit ukryté tanky,děla i schovanou nepřátelskou pěchotu. Mnoho amerických pěšáků a tankistů vděčí za svůj život posádkám těchto strojů, které dokázaly odhalit nepřítele dřív, než se postupující pěšáci dostali do smrtící pasti. Jejich přehled nad bitevní zónou byl ze strany spojeneckého velení oceněn obrovskou spokojeností, a na druhou stranu byl stálým zdrojem nenávisti nepřítele .

Nenávist protivníka

Němečtí vojáci věděli, že pokud se špatně zamaskují, posádka Cubu je najde a ihned bude následovat déšť amerických dělostřeleckých granátů . Mimo urputné snahy sestřelit každý letící Piper Cub nebylo nic, co by „Jerry“(slangový název pro německého pěšáka) mohl dělat, proti lavině oceli řítící se z nebes poté, co byl spatřen létajícím pozorovatelem. Když se Němci pokusili vylézt z úkrytu a zaútočit, všudypřítomné Pipery pokládaly „prst“ na jednu odhalenou pozici za druhou, což znamenalo okamžitý útok baterie děl. Někdy to nepřítel nevydržel a poslal drahou stíhačku, aby neutralizovala pozorovatele. Pilot Luftwaffe, který v Hastenrathu (Německo) vyskočil z rozbitého ME - 109 přiznal, že jeho úkolem bylo sestřelit co nejvíc pozorovacích letadel . V ten den americká protiletadlová obrana sestřelila sedmnáct nepřátelských stíhaček při pokusu zamést oblohu od Piper Cubů.

Nebezpečí z vlastních řad

Létat s tímto letadlem na pozorovací mise byl úkol dílem pro dobrodruhy a dílem pro sebevrahy. V kokpitu tohoto stroje hrozila všemožná nebezpečí, třeba flak (protiletadlové dělo), střelba z ručních zbraní nebo nepřátelská letadla. Když Focke - Wulf 190 zaútočil z mraků, mohl se pilot Cubu spoléhat na minimum úhybných manévrů. Jedinou záchranou pro pilota byl v té chvíli jeho důvtip. Neměl žádný pancíř, který by zastavil střely z kulometu ani vysokou rychlost aby se vyhnul útoku. Piloti Piper Cubů měli rozhodně větší respekt před vlastním dělostřelectvem, než před nepřátelským flakem. Divizní letecký důstojník a slavný pilot Kpt.Farrel byl v německém Stolbergu zabit v akci, když jeho Piper Cub zničil americký granát. Por.Turner, zrzavý veterán z  Afriky a Sicílie, unikl jen o vlásek, když 105 mm projektil prošel skrz stabilizátor a kormidlo jeho letadla, aniž by vybuchl. Dnes už se asi nedozvíme, kolik sestřelených pozorovacích Piperů, mělo na svědomí vlastní dělostřelectvo. Ovšem při tom, jak blízko létaly v dopadové zóně granátů, se ani není příliš čemu divit.

Piloti, kteří den po dni vzlétali k plnění téměř sebevražedných úkolů, aniž by byli ověnčeni slávou a medailemi, se zapsali do historie a paměti svých spolubojovníků v pozemním vojsku nesmazatelným písmem hrdinství a sebeobětování.

Foto:
3ad.com