Jelikož chceme představovat českou muziku, která má smysl, domluvili jsme si rozhovor i s hlavními tahouny Nylon Jail. S kytaristou Romanem Vičíkem (38) a zpěvákem Jiřinem Jirákem (30) jsme se sešli u piva a pokusili se pojmenovat jejich hudební snažení.
Radio Dixie: Jaká je vaše definice hudby, co hrajete?
Vičík (na fotografii vpravo): My se dostali do škatule "alternativní country", aniž bychom věděli, co to znamená. A navíc nám někteří vyčítají, že alternativní country vůbec nejsme. Takže takové jsou reakce zvnějšku. Můj pocit je, že hrajeme muziku, co nás ovlivnila, na platformě country. Často skrytě.
Jirák: Fungujeme tři roky, takže se stále ještě formujeme. Rozhodně v naší muzice najdeš vlivy elektroniky, grunge a další. Je to hodně široká škála, která se střetává v tom, co hrajeme. Chceme vytvořit vlastní Nylon Jail sound.
Vičík: Můžeme tomu říkat, jak chceme. Každý z kapely nějak projektuje vlivy toho, co poslouchal. Já jsem ve čtrnácti, patnácti letech naprosto ujel na americké muzice. To byla doba porevolučního hladu po všem západním. A objevil se grunge, což pro mě bylo naprosto zásadní.
Jirák: Od grunge k Neilu Youngovi a tak dále...
Vičík: Když se u nás řekne country, všichni vidí to levné, trampské, pivní, blbé. Na začátku s Nylon Jail jsem objevil gothic country. Takže můžeme říct, že country se pohybuje někde od Brontosaurů až po Nicka Cavea. A kdybych si měl vybrat, kloním se ke Caveovi.
PŘEČTĚTE SI ROZHOVOR:
Radio Dixie: Stalo se vám někdy, že po vás chtěli "tu pravou českou kántry"?
Jirák: Na jednom koncertě, kde od čekali tuhle muziku, u nás přistála stovka s lístkem, na němž stálo: "Hrajte něco českého a pořádně!". Už ani nevím, jak to dopadlo.
Vičík: Našim největším snem je hrát na Mohelnickém dostavníku.
Radio Dixie: Kdo je váš posluchač?
Vičík: Řekl bych, že otevřený člověk, co ocení moderní hudbu i klasické věci. Od Lady Gaga, přes Hanu Hegerovou, tradiční blues až po Beethovena.
Radio Dixie: Proč zpíváte anglicky?
Vičík: Jak jsem říkal, po revoluci přišel grunge, ve kterém jsem se zhlédl. A ten je komplet anglicky. Mám jeden song, který je česky a je docela možné, že ho jednou použijeme. Čeština je moc těžký jazyk, a kdo s ní umí pracovat, je větší pán. Já to neumím.
Jirák: Mě čeština nebaví, rád skládám v angličtině. Americká scéna mě hodně baví. Ta česká je - až na pár výjimek - nudná. Od třinácti let poslouchám víceméně jen americkou muziku.
Vičík: To mě české slovo hodně baví. Například miluju horňáckou hudbu.
Radio Dixie: Co koncerty v zahraničí?
Jirák: Chceme hrát venku. To jednak souvisí s tím, že počet českých klubů, kde můžeme hrát je omezený a za dvě sezóny je máme objetý. Hlavně ale za hranicemi začínáš na nule, musíš znovu šlapat. To mě hrozně zajímá.
Vičík: Já bych ještě poznamenal k českým klubům. A to z pozice člověka, který v klubu několik let pracoval. Šéf mě vycepoval, abych mohl přijmout zahraniční hvězdy. V současných českých klubech jsem málokdy spokojený. Majitelé se neumí chovat k českým muzikantům natož k cizím. Tady máme ještě hodně co dohánět.
Radio Dixie: Vy jste dost měnili obsazení nástroji. Jaký je teď stav? A už jste spokojeni?
Vičík: Současný stav je skvělý. Hrajeme teď v sestavě basa, bicí, elektrická kytara, akustická/elektrická kytara a počítačové smyčky.
Jirák: To souvisí s tím vývojem, jak jsem říkal. Na začátku jsme měli představu víceméně čisté elektroniky, ale brzy jsme zjistili, že naturely nepředěláš a bez akustiky to nemá cenu. V současnosti to podle mě vypadá výborně.
Radio Dixie: Váš debut My Heart Soars Like a Hawk produkoval Ondřej Ježek. Jak moc je podle vás pro celkový výsledek důležitý producent?
Vičík: Ondřej naprosto zabodoval. Pochopil, co chceme. Nedělal nic mimo desku. Z pozice producenta doplnil do našeho materiálu vše potřebné. Když deset dní v kuse nahráváš, otevřeš se a děláš věci, kterých se normálně bojíš. On nám ukázal, že strach není na místě a dal našemu počínání hlavu a patu.
Radio Dixie: Co druhá deska? Na té první jste českým posluchačům ukázali něco v našich krajích relativně neznámého. Jaký bude směr?
Vičík: Formuje hlavní myšlenku další desky. Teď jsme v etapě, kdy přemýšlím, zda půjdeme cestou, kterou nám udalo první album, nebo vkusně sejdeme na jinou.
Radio Dixie: Co teď posloucháte?
Jirák: Neila Younga.
Vičík: Wovenhand, Bona Ivera nebo české Please the Trees.
Radio Dixie: A na závěr jedna otázka trochu stranou. Jaký je váš nejoblíbenější western?
Jirák: Tenkrát na západě.
Vičík: Když o tom tak přemýšlím, tak asi Hvězdné války.
Díky za rozhovor
