Matka básnířka zase pletla mládencům hlavy podivuhodnými příběhy a báchorkam, v přehrávači zněli Beatles, The Who, Muddy Waters či B. B. King. O čtyři roky starší Oliver (1965) vyloudil na otci baskytaru, kterou však nedlouho poté otráveně odložil. Jak to tak bývá, věci po starších sourozencích dědí ti mladší, basa se tak dostala do ruky Chrisovi (1969), který ji už nepustil.
Každý svou cestou
Bratrské cesty se však na dlouhé roky rozešly. Oliver si sbalil věci a přestěhoval se do Atlanty, kde se po krátkém flirtu s univerzitním studiem, vydal na dráhu hudebníka. S první kapelou hrál po barech předělávky hitů, ta pravá škola pro něj nastala až s přijetím do kapely blues-rockového harcovníka Tinsleyho Ellise. Sjezdili za pár šupů kdejaký zapadákov, Oliver se nicméně od Ellise mnohému naučil a navíc byl popostrčen před mikrofon, čemuž se do té doby urputně vyhýbal.
S nově nabytou sebedůvěrou i vokální jistotou, založil vlastní projekt King Johnson. Početný soubor si pohrával se směsicí R&B, funky, country a samozřejmě milovaného blues.
Soustředěnější a disciplinovanější Chris vystudoval bostonskou New England Conservatory of Music a na počátku devadesátých let se přestěhoval do New Yorku, kde také došlo k zásadnímu setkání s Johnem Medeskim a Billym Martinem. V podhoubí newyorských barů začalo brzy působit neortodoxní jazzové trio Medeski, Martin & Wood (MMW), vzbuzující svým experimentátorstvím naprosté nadšení hudebních fanoušků.
The Wood Brothers na pražském koncertě
Konečně spolu
Až po patnácti letech se bratři Woodovi sešli na jednom pódiu, když si MMW pozvali King Johnson jako předskokany. Krev není voda, oba hudebníci svorně vzpomínají na naprostou hráčskou shodu. Nejbližší rodinný sraz pak využili k nahrání dema, které natolik zaujalo manažera MMW, že ho podstrčil Blue Note a zajistil tak Woodům okamžitý kontakt. První EP i album Loaded produkoval sám Medeski, později si duo vybral jako support extrémně populární country hvězda Zac Brown. To jim umožnilo nejen vyzkoušet si odezvu širšího publika, ale Brown jim později také vydal album Smoke Ring Halo na svém labelu Southern Ground.
Dnes už mají společného více než genetickou výbavu a vášeň pro hudbu. Oba spakovali své rodiny a odstěhovali se do hudební mekky, Nashvillu, kde rozšířili sestavu o nadaného multiinstrumentalistu Jano Rixe a jeho patentovaný shuitar (jedná se vlastně o otřískanou akustickou kytaru, opatřenou nejrůznějšími cinkrlátky tak, abyste dostali snadno přenosný perkusivní nástroj).
Pozitivní deska
Prozatím poslední deskou je Muse (z roku 2013) a jak se zdá, roli múzy tentokrát převzal producent Buddy Miller, mající na kontě spolupráci s Emmylou Harris, Lucindou Williams, Robertem Plantem či Alison Krauss.
Muse, neuvěřitelně příjemné i pozitivní album a bezesporu jejich nejlepší počin, představila trojice osobně v Praze. Poslední zastávce jejich evropského turné, předtím než se vrátili do Nashvillu vyprat si prádlo, se dostalo štědré ukázky jak novinek, tak starších kousků jako Liza Jane či Postcard from hell, coverů jejich oblíbence Mississippi Johna Hurta a dokonce i P.Y.T krále popu, Michaela Jacksona. Wood Brothers vás okouzlí hlasovou souhrou, hráčskou bravurou a písněmi, u kterých mnohdy váháte, zda nejsou tradicionály. Pokud by snad ani to nestačilo, Chrisovy taneční kreace si získají přízeň bez váhání. V Jazz Docku několikrát slíbili, že se za rok vrátí, snad to nebyl prázdný slib. Wood Brothers nejsou žádná polena, ale dřevní muzika, z které vyrůstají zelené haluze obtěžkané omamně vonícími květy.
- Wood Brothers (USA)
- 12. 5. 2014, Jazz Dock, Praha
- Foto © Tomáš Moudrý
