Bobby Bare – první „outlaw“ country hudby

Jeden z nemnoha velikánů country hudby, kteří kdy stanuli na tuzemských pódiích, je Bobby Bare. V roce 1986 dokonce vystoupil na prvním ročníku pražského festivalu Intercountry. 
Robert Joseph Bare se narodil 7. dubna 1935 v Irontonu ve státě Ohio. Vyrůstal na farmě, dětství to ale bylo hodně neradostné. Matka mu zemřela, když mu bylo pět, a otcovy finanční problémy došly tak daleko, že jeho sestra byla dána k adopci. V patnácti už sotva odrostlý Bobby makal na farmě a ve volných chvílích utíkal od dřiny k muzice. Prvním a zásadním hudebním idolem mu byl Hank Williams a Bobby často sníval o tom, že jednou bude jako on.

Když na Nový rok 1953 Hank zemřel, pustil tuto představu na čas z hlavy.  Zanedlouho ale převládla láska k muzice a Bobby začal psát vlastní písničky. Protloukal se přitom všelijak: pracoval v textilní továrně, prodával zmrzlinu, to nejdůležitější pro něj však přicházelo večer – hraní v místní kapele. Dokonce se říká, že si svoji první kytaru postavil sám. Ve dvaceti opustil rodné Ohio a odešel do Kalifornie. Tam se mu podařilo podepsat smlouvu s Capital Records. Jako autorovi se mu začalo docela dařit, jeho písně v následujících letech nazpívali Ferlin Husky či Wynn Stewart, hvězdy tehdejší country.

Poté, co obdržel povolávací rozkaz, spontánně napsal song All American Boy, parodii na nástup Elvise Presleyho do armády. Sám narukoval doma v Ohiu. Náhodou se zde setkal s dávným přítelem Billem Parsonsem a připletl se k nahrávání jeho písniček. Došlo i na All American Boy a dříve, než se kamarád Bill song naučil, nahrál ho Bare sám. Vydavatele nahrávka nadchla, ale protože byl Bobby vázán smlouvou s Capitol Records, vydal ji pod jménem Billa Parsonse. A co se nestalo: velký hit byl na světě, v USA to dotáhl na druhé místo hitparády a chytnul se i za oceánem v Británii. Paradoxem je, že Bobby za nahrávku stržil pouhých 50 dolarů, když práva na píseň prodal příliš brzy netuše, co může následovat.

Po návratu z vojny pokračoval Bare v dráze popového písničkáře, další úspěch ale nepřicházel. Rozhodl se tedy pro návrat k country. Legendární kytarista a producent Chet Atkins vytušil jeho autorský i pěvecký potenciál a v roce 1962 získa Barea pro RCA - Victor Records. Úspěch přišel záhy, ještě téhož roku pronikla do žebříčků balada Shame On Me. Cestou na natáčení v Nashvillu zaslechl Bobby v rádiu Billy Grammara zpívat „I Wanna Go Home“, příběh venkovského chlapce, který se vydal za prací do velkoměsta ('By day I make the cars/By night I make the bars'). Píseň ho zaujala a pod názvem Detroit City ji natočil. Úspěch to byl jako hrom, deska šla na dračku a získala i cenu Grammy.

Dalším zářezem, který Bareovi přinesl zlatou desku, byla lidovka 500 Miles Away From Home, kterou překopal k obrazu svému. V následujícím roce rozšířil Bare pole své působnosti do sféry filmu a zahrál si ve westernu A Distant Trumpet. Úspěšných singlů začalo rychle přibývat. Po cover verzích hitů Hanka Snowa Miller's Cave a Four Strong Winds dua Ian & Sylvia natočil v roce 1966 píseň autorů Tompala Glasera a Harlana Howarda Streets Of Baltimore. Nahrávka vyšla na stejnojmenném albu a stala se jednou z důležitých inspirací pro Grama Parsonse a právě se rodící country-rock.

Po přestupu od RCA k Mercury pokračoval Bare v přísunu hitů, mimo jiné uspěl i s předělávkami Kristoffersonových raných skladeb Come Sundown a Please Don't Tell Me How The Story Ends. Brzy se ale vrátil k RCA a v jeho kariéře došlo k dalšímu zlomu.  Album Lullabies, Legends and Lies vydané v roce 1973 bylo postaveno na písních Shela Silversteina, nonkonformní a všestranné osobnosti. Nejznámější je patrně jeho příběh o chlapci jménem Sue (Zuzanka), známý z podání Johnnyho Cashe. Příznivci country-rockové formace Dr. Hook nezapomenou zmínit další velký hit Sylvia’s Mother, dobře známý i u nás z podání Petra Spáleného. Kdo ale vlastně byl Shel Silverstein, autor velké části Bareova repertoáru sedmdesátých a osmdesátých let? Plešatý hipík, který dokázal stejně tak dobře kreslit karikatury do magazínu Playboy jako psát poezii či knížky pro děti a samozřejmě, jak už víme, skládat písničky plné sarkasmu, humoru a bizarních příběhů.  Vraťme se ale zpět k Lullabies, Legends and Lies. Pozoruhodná kolekce přinesla čtrnáct amerických mýtů a báchorek, díky Silversteinovi v ne zcela obvyklých verzích.  Svým zemitým pojetím nahrávka také znamenala důležitý příspěvek v právě nastupujícím hnutí countryových psanců – outlaws.

Mimochodem, Bobbyho Barea můžeme bez nadsázky považovat za průkopníka tohoto hnutí. Country hudbu šedesátých let ovládal uniformní „Nashville sound“. Zpěváci interpretovali písně zavedených autorů, ve studiu je doprovázeli stále stejní muzikanti, co uspělo, se omílalo tak dlouho, dokud to bylo možné jakžtakž prodat, písně se čím dál tím víc začínaly podobat jedna druhé jako vejce vejci. Bare byl patrně první, kdo se těmto praktikám vzepřel.

Začal trvat na tom, že za svoji tvorbu bude beze zbytku odpovídat sám – co napíše, jaké písně si vybere, s kým je natočí a jak budou ve výsledku znít. Jakou šťastnou shodou náhod dosáhl naplnění všech svých požadavků, se dnes už jen dohadujeme, nicméně cesta k nádherným albům následujícího desetiletí byla otevřena. Během sedmdesátých let a první poloviny let osmdesátých pak vznikla zásadní část Bareovy diskografie. Alba jako Cowboys and Daddys (1975), Sleeper When I Fall (1978), Bare (také 1978), Drunk & Crazy (1980), As Is (1981) či Drinkin' from the Bottle, Singin' from the Heart (1983) dostala do vínku nadčasový zvuk a mají dodnes svou platnost.

Bareova podání písní se často stávala vzorem dalším interpretům. Není bez zajímavosti, že třeba píseň Dona Schlitze The Gambler natočil dříve než Kenny Rogers (a také Johnny Cash). Snad všichni, kdo znají Bareovu nahrávku, nepochybují o tom, že jeho verze je ze všech zmiňovaných nejzdařilejší.  Že se stala megahitem v podání Rogerse, je už jiná věc…

Bobby Bare ovlivnil i naši hudební scénu. Bez jeho country verze písně kapely Rolling Stones The Last Time by třeba těžko vznikl její český cover Petra Spáleného.
Určitě nejzajímavější nahrávkou Bobbyho Barea ze sedmdesátých let je Down and Dirty (1979), živák shrnující snad vše podstatné, čím byla tvorba Bobbyho Barea výjimečná.  Z plejády hitů, jako byly Good for Nuthin' Blues,  Numbers, Tequila Sheila či Rock Star Lament, nicméně vyčnívá nenápadně krásná verze Townes Van Zandtovy balady Tecumseh Valley.
V polovině osmdesátých let však v jeho kariéře nastal zlom. Snaha jeho tehdejšího manažera Billa Grahama udělat z Barea countryového Bruce Springsteena vyzněla do prázdna, přes veškerou nepopiratelnou kvalitu se desky začaly hůře prodávat a poslední písní, která pronikla do hitparád, byl Jogger v roce 1983. S nastupující vlnou nové generace interpretů začal zájem o desky padesátiletého zpěváka pomalu slábnout. O to pilněji Bobby Bare koncertoval a věnoval se své televizní show Bobby Bare and Friends. Nezapomínal ani na početný a věrný zástup fanoušků v Evropě a v rámci jednoho z turné po kontinentu zavítal i do Československa.  
I když se jméno Bobbyho Barea v žebříčcích prodejnosti alb či singlů již nikdy neobjevilo na žádném z předních míst, z hudební scény se úplně nevytratil. Například v roce 1998 se spojil se svými dlouholetými přáteli Jerry Reedem, Melem Tillisem a Waylonem Jenningsem v kapele The Old Dogs. Na stejnojmenném albu nalezneme jedenáct výtečných Silversteinových songů a nechybí ani důležitá položka z dřívější Bareovy diskografie, píseň Me and Jimmie Rodgers.

Je zvláštní a trochu smutné, že od Drinkin' From the Bottle, Singin' From the Heart více jak dvacet let nevydal Bare žádnou řadovou desku. Teprve v roce 2005 se vrátil s albem The Moon Was Blue. O to příjemnější bylo zjištění, že hlavní atributy Bareova projevu – silný hlas schopný přesvědčivě podat příběh plný emocí – stále fungují.

V roce 2012 vydal Bare své zatím poslední album Darker Than Light. Šestnáct countryových trvalek a známých tradicionálů doplňuje několik překvapivých coverů a pár novinek. V jistém smyslu lze přirovnat tuto nahrávku k Cashovým skvostům ze série American Recordings. A popravdě řečeno, Darker Than Light si svojí magičností s legendárními alby muže v černém ani trochu nezadá. Pozoruhodný je i zvuk alba, které se natáčelo v proslulém RCA Studiu B, v němž kdysi dávno vznikaly i slavné Bareovy hity. Producent Don Cusic přizval do studia kytaristy Buddyho Millera a Randyho Scruggse, díky nimž získaly písničky syrovost skvěle padnoucí k zpěvákovu typickému ležérnímu projevu.

Na prahu osmdesátky Bobby Bare stále koncertuje a je jako interpret ve skvělé formě. Jako jeden z mála vždy dokázal tvrdohlavě stát za svým hudebním názorem, a projdeme-li podrobně jeho diskografii, nenarazíme snad na žádnou nepovedenou píseň. Sám o tom s nadhledem říká:
"I like everything I record. I'm afraid that if I recorded something that I didn't like, it might be a big hit and I'd be stuck with it every night for the rest of my life. That's a real nightmare."

• http://www.bobbybaredarkerthanlight.com/