"Byl to nejlepší hráč Delta blues ze všech," odpověděl stroze, ale naprosto přesně Johnny Winter v roce 2011 do ankety prvního čísla českého časopisu Crossroads, které bylo celé Robertu Johnsonovi věnováno ke stému výročí jeho narození. Co také jiného dodávat k hudebníkovi, jehož odkaz patří k tomu nejdůležitějšímu zdaleka nejen v bluesové oblasti.
PŘEČTĚTE SI:
Zakladatel Klubu 27
Robert Johnson (1911-1938) je bez nadsázky jednou z největších kulturních osobností 20. století. Vedou se samozřejmě učené spory o to, nakolik je či není jeho význam přeceňován, zda v jeho pověsti opravdu hraje hlavní roli hudba a ne třeba celá rozvětvená mytologie, která začíná u de facto faustovské legendy o setkání s ďáblem na rozcestí, pokračuje pověstmi o jeho bezuzdném lamačství dívčích srdcí, jež vyvrcholilo v předčasnou smrt, až po samotný fakt, že Robert Johnson je vlastně zakladatelem takzvaného Klubu 27. Tedy pomyslné "party" slavných muzikantů, kteří se z tohoto světa za různě pohnutých okolností odporoučeli právě ve věku 27 let.
Jak víme, jeho členy jsou třeba Brian Jones z Rolling Stones, Alan Wilson z Canned Heat, Jimi Hendrix, Janis Joplin nebo Jim Morrison. Mimochodem hudebníci, kteří vesměs na Johnsona přísahali a byli tak či onak, ale vždy výrazně spojeni s blues. A ani mladším členům klubu Kurtu Cobainovi nebo Amy Winehouse jistě odkaz Krále Delta blues nebyl lhostejný, jejich vztah k americkým hudebním kořenům je dobře známý.
"Myslím, že Robert Johnson udělal blues, nebo jak tomu budeme říkat, mnohem přístupnější většině populace. Jeho hudba nebyla tak specificky vázána časově ani geograficky – na rozdíl třeba od Charleyho Pattona. Tím je jeho hudba mnohem přístupnější i hudebníkům, kteří přišli po něm. A pro pozdější generace je velmi šťastná jedna věc, že se jeho hudby ujal velký label Columbia a všechnu ji udržuje na trvanlivých médiích. Většina hudebníků z Robertovy doby byla šťastná, když se jim podařilo nahrát jednu desku na 78 otáček, stranu A a stranu B. Ale Robert Johnson jich mohl nahrát 29, což bylo ideální pro LP a později i CD." (Alvin Youngblood Hart)
Základní výbava každého bluesmana
Historie moderního vnímání Roberta Johnsona začíná v roce 1961. V té době byla i na jihu Spojených států už zapomenutá pověst geniálního kytaristy a zpěváka, cestujícího od města k městu a hrajícího, po hospodách a balícího tam jednu holku za druhou. Jenomže právě v tom roce vydal label Columbia kompilační album, které obsahuje šestnáct ze zachovaných Johnsonových nahrávek. Skoro všechny dnes patří k základnímu bluesovému fondu, téměř každou musí adept bluesového umění dobře znát, neboť je téměř vyloučeno, aby jam session nedospěl do stádia, kdy dojde aspoň na jednu "johnsonovku". Písně jako Cross Road Blues (ve známějším pojmenovaní díky coververzi Cream Crossroads), Come On In My Kitchen, Walkin´ Blues, Kind Hearted Woman Blues, Ramblin´ On My Mind, Me And The Devil Blues nebo Hellhound On My Trail jsou ty úplně nejznámější. Co by dnešní muzikanti za jediné album, takhle doslova našlapané hity, dali? Možná by i upsali duši ďáblu…
"Robert Johnson byl fantastický virtuóz jako kytarista a génius jako písničkář." (Joe Louis Walker)
Album v pravý čas
Zpět do roku 1961. Vyšlo album, příznačně a tak trochu sugestivně nazvané Robert Johnson: King Of The Delta Blues Singers. Krásně zapadlo do éry počínajícího folkového revivalu ve Spojených státech, jehož součástí byl i vlastně poprvé nalezený obdiv mladých bílých Američanů ke starým, mnohdy už mrtvým černým tatíkům s kytarami. To, co vygenerovalo v newyorské Greenwich Village v první polovině 60. let scénu, jejímiž hlavními exponenty se stali Bob Dylan, Joan Baez a mnozí další z první generace moderních folkařů, bylo v plenkách a Johnsonovo album v tom sehrálo zásadní roli.
Ukázalo, že jedinec s akustickou kytarou je schopen podat komplexní uměleckou výpověď, interpretovanou na vysoké hráčské úrovni, s velmi osobitým pěveckým projevem, ale hlavně s mimořádně osobními a přitom obraznými, vpravdě básnickými texty. V tomto ohledu sahá Johnsonův vliv daleko předaleko za striktně bluesové hranice. Ostatně, je celkem příznačné, že v absolutně respektovaném soupisu 500 nejlepších alb všech dob, který sestavil okruh časopisu Rolling Stone v roce 2003, se King Of The Delta Blues Singers objevil na 27. místě. Při reedici o dva roky později bylo toto album nahrazeno dvojcédéčkem The Complete Recordings, které obsahuje úplně všechny dochované Johnsonovy nahrávky, a poskočilo ještě o pět míst výše.
"Robert Johnson byl nejvýznamnější bluesman‑sólista. Jeho hudba je sofistikovaná, má drsný povrch a neuvěřitelnou emotivní sílu – blues v tom nejlepším slova smyslu. Hudba Roberta Johnsona je nadčasová a je stálým zdrojem inspirace pro ty, kteří přišli po něm. Samozřejmě, existuje několik dalších bluesových muzikantů a muzikantek, jejichž muzikantský standard je srovnatelný s Johnsonovým, ale Robert nad nimi stojí jako ikona. V jedné osobě spojuje
úžasnou hru na kytaru, upřímný zpěv a krásnou bluesovou poezii. Naštěstí pro nás byl dobře zaznamenán, těch asi čtyřicet nahrávek včetně alternativních verzí stále trvá. A bez nich by byl (bluesový) svět mnohem chudší." (Hans Theessink)
Klouzání uraženým hrdlem
O Robertu Johnsonovi existují celé tlusté knihy. Některé se zabývají jeho tvorbou a vlivem, jiné mýty, které jej opřádají, další se zabývají jeho životaběhem. V možnostech tohoto článku samozřejmě není vypsat všechny aktuální výdobytky "johnsonologie". Ostatně řada faktických věcí, skoro by se dalo říct většina, okolo Johnsonova života a smrti dodnes není přesně a spolehlivě určena. Předpokládá se, že se narodil 8. května roku 1911 v Hazlehurstu v Mississippi, jeho matka žila asi poměrně neuspořádaným životem a se svými dětmi a partnery cestovala po jihu Spojených států. Robert rozhodně nebyl žádným zázračným dítětem, malým bluesovým "Mozartkem", nicméně už od dětství foukal stejně jako řada jeho vrstevníků do harmoniky a jako takového si jej – prý – pamatoval další z bluesových praotců Son House. Kytara přišla až později. Robertovou doménou se, jak bylo v kraji v té době zvykem, stala hra bottleneckem, tedy původně uraženým hrdlem lahve, kterým se klouzalo po strunách na hmatníku, a klouzavé tóny se krásně doplňovaly se stylem zpěvu v jednotlivých střídajících se frázích.
"Robert Johnson je chlap, který udělal blues nebezpečným. Artikuloval temné a religiózní podtexty hudby, které se vyvíjely kolem přelomu století. Bez jeho úchvatných metafor a nádherných písní by dnešní hudba nevypadala tak, jak vypadá. Kdekdo od Norah Jones po Jay Z by měl být Robertu Johnsonovi vděčný. Bez něj by jejich hudba byla mnohem nudnější." (Joe Bonamassa)
Setkání s ďáblem
Stejně jako známý doktor Faust byl nespokojen se svým věděním a za všeobjímající poznání se upsal Mefistovi, i Robert Johnson podle legend stále piloval svůj hráčský styl, ale zpod jeho rukou nevycházelo to, co si představoval. Jednoho dne vyhledal křižovatku, na které se podle ústního podání zjevoval ďábel v lidské podobě. Robert se posadil na zem a brnkal si. Pekelnou mocnost tak přivolal, ďábel uchopil jeho nástroj, naladil jej a od té doby hrál budoucí Král Delty jako… no, paradoxně, jako pámbů.
Obrážel hospody po celém jihu, kde zemědělští dělníci trávili u lahví kořalky sobotní, tedy jediné volné večery, po nichž nemuseli druhý den do práce (zato do kostela ano) a vyhrával jim k radovánkám. Za Johnsonem se prý táhly doslova davy, a to zejména mladých žen a dívek, které mohly na mimořádně charismatické osobnosti oči nechat. A Robert se ničeho světského neodříkal.
Necelé tři desítky songů
Byla to spíš náhoda, když na Johnsona narazil v roce 1936 hledač bluesových talentů H. C. Speir a zprostředkoval mu první nahrávání. Ve slavném pokoji číslo 414 v hotelu Gunter v texaském San Antoniu natočil během tří listopadových dní téhož roku šestnáct ze svých písniček, některé ve dvou verzích. Druhé a poslední nahrávání pak absolvoval následujícího roku v texaském Dallasu. Celkem po něm zůstalo 29 kousků, jež průběžně vycházely na 78otáčkových deskách jako takzvané "race records", tedy rasové nahrávky, desky určené výhradně pro afroamerický trh. Což byl dobový standard.
"Byl jedním z nejlepších hudebníků, ale i inovátorů blues – naprosto strhujícím, charismatickým, hypnotickým. Připadá mi až děsivé, jak byl se svými vokálními a instrumentálními schopnostmi daleko." (Gary Lucas)
Pozor na otevřené flašky
Po nahrávání se Johnson vrátil opět na cesty, vydělával si tím slušné peníze a život neukotveného tuláka mu podle všeho vyhovoval. Cestou nabíral nejrůznější spoluhráče, mezi kterými byly i později slavné bluesové hvězdy jako Howlin´ Wolf, Robert Lockwood Jr., David Honeyboy Edwards nebo Sonny Boy Williamson.
Právě posledně jmenovaný harmonikář s ním také pár dní pobýval v mississippském městečku Greenwood. Jak už bylo zvykem, Robert ani tady nenechal jednu sukni na pokoji. Jedna z nich ale bohužel patřila ženě patrně dost ostrého chlapíka, majitele lokálu Three Forks. Když mu došla trpělivost, během jednoho z večerů poslal Robertovi odzátkovanou whisky. Ten, coby snad ještě větší přítel alkoholu než ženských, si bohatě přihnul, aniž by respektoval známé a na jihu zavedené pravidlo "Nikdy nepij z otevřený flašky" – a to se mu stalo osudným.
Po několika dnech utrpení 16. srpna 1938 zemřel. Tolik legenda, kterou samozřejmě mnozí johnsonologové relativizují, existuje řada různých verzí jeho smrti, počínaje oficiální lékařskou zprávou o zápalu plic (pitva samozřejmě nebyla provedena, proč taky, když se jednalo "jen o černocha"), a konče třeba vyjádřením jednoho z bílých farmářů, který se nechal slyšet, že Johnson "jako každej negr skapal na syfilis".
My si ale ponechme romantickou verzi příběhu. Do celého života Roberta Johnsona nám přeci tak krásně zapadá. Copak by "bluesový dr. Faust" mohl skončit jinak?
Příště: Posmrtný život Roberta Johnsona
Pozn.: Citace hudebníků jsou převzaty z ankety časopisu Crossroads.
