Krásným říjnovým odpolednem se rozlehl vzdálený dusot, který se blížil a rezonoval zdmi starého města. Zástup korzujících lidí se překvapeně rozhlížel, odkud ten zvuk přichází.
Jen já věděl, o co jde. Nebyli to koně uniknuvší z Taxisu, aby se vyhnuli přeměně v klobásy. Zvuk vydávali koně v motorech strojů, na něž jsem tu čekal. Náhle se dav rozestoupil do stran a vzniklým špalírem projela dvojice motocyklů až ke mně. Byly tu. Dva krásné stroje Indian Chief. Když motory utichly a zvědavci vytvořili kruh kolem nás, začal jsem s prohlížením těch naleštěných fešáků.
PŘEČTĚTE SI:
Technicky na špici
Stroje pod tímto označením se ve Springfieldu v Massachusetts vyráběly od roku 1922 až do roku 1953. Poháněny byly postupně třemi verzemi motorů nazývaných Powerplus. Jejich srdcem tedy byl spodový (s rozvodem SV) vidlicový dvouválec s úhlem rozevření válců 42° a objemem 74 cu.in. (kubických „inčú“) tj. 1 210ccm. O dodávku palivové směsi se staral jednokomorový karburátor značky Linkert.
Jako první vás však "praští" do očí nikoliv motor, ale hluboké přední blatníky. Jejich tvar má evokovat dlouhou čelenku indiánského náčelníka, kterého mají stroje této značky ve znaku. Na těchto motocyklech není indián vyobrazen jen na nádrži, jak je běžné, ale i jako ozdoba na předním blatníku a dokonce i na klaksonu.
Oba motocykly mají na svou dobu velmi pokrokovou techniku. Výkonné dynamo poháněné řemínkem od motoru umožnilo nainstalovat bohatou elektrickou výbavu, kterou dodala společnost Delco Remy. Vynikající jízdní komfort zase zajistilo zadní kolo odpérované pomocí kluzáků. Pro srovnání, Harley-Davidson, který byl pro Indian největším konkurentem, ještě několik dalších let používal rámy „hardtail“ s neodpérovaným zadním kolem. Vylepšení, která přispívala k pohodlí jezdce, ale bylo mnohem víc – například středovou pružinou odpérované sedlo, široká řidítka a plošinové stupačky.
Pohodlí a prestiž
Komfort byl u tehdejších motocyklů důležitý. Nešlo totiž o stroje určené především k víkendovým projížďkám za zábavou, jak vnímáme většinu motocyklů dnes. Většina majitelů je používala jako svůj hlavní a často také jediný dopravní prostředek. A mít stroj značky Indian bylo, zvláště v evropských zemích včetně tehdejšího Českloslovenska, poměrně prestižní záležitostí. Automobil byl v té době naprostým luxusem a tak se i vlastnictvím velkého motocyklu člověk dostával mezi "smetánku". V kombinaci se sajdkárou se tyto stroje často používaly i k podnikání, například k rozvozu zboží. Ostatně stačí si vzpomenout na seriál Bylo nás pět.
O tom všem ví své i majitel jednoho z dvou motocyklů na fotkách, Petr Liška. Součástí jeho motocyklové sbírky je i Indian Prince 350, který v pardubickém zastoupení značky Indian zakoupil jako zbrusu nový motocykl jeho děda. Přestože šlo o levnější jednoválcový model, zaplatil za tuto budoucí rodinnou relikvii peníze, které by v té době stačily na menší rodinný domek. O tom ale až později. Teď se pojďme zblízka podívat na oba přítomné krasavce.
Náčelník & Šéf
Červeno černého „náčelníka“ vyrobili v roce 1941. Od mladšího kolegy ho odlišuje především odpružení předního kola pomocí listového pera. Obě kola jsou 18“. Zvláštností je také dvousedlo, které se ve své době dodávalo jako příplatkový doplněk. Variabilním prvkem je umístění řadicí páky na nádrži. Může být buď na levé, nebo (jako v tomto případě) na pravé straně. Materiál brašen, třásně a další drobnosti nejsou standartní výbavou a jsou dílem majitele.
Černo bílý „šéf“ je o sedm let mladší. Jeho přední kolo je už odpérované vinutou pružinou s tlumičem. Obě kola jsou již 16“, což snížilo celkovou výšku motocyklu a tím i těžiště. Z důvodu zvýšení bezpečnosti výrobce zvětšil průměr přední bubnové brzdy. Druhé sedlo je odnímatelné a je uchyceno na nosiči. Tyto motocykly byly ve své době etalonem technického pokroku. A také vzhledem ke své ceně i známkou luxusu.
Sen, nebo noční můra?
Představování máme za sebou a můžeme vyrazit! Hodně jsem se těšil, ale měl jsem v sobě i respekt. Ono totiž ovládání a jízda na takovém motocyklu je zážitek, z něhož by se majitel japonského supersportu ještě dlouho budil v noci hrůzou. Proč? Stačí si projít popis ovládacích prvků a jejich použití. Pravá ruka – rukojeť plynu a přední brzda. Levá ruka – rukojeť nastavení předstihu. Pravá noha – zadní brzda. Levá noha – kolébkový spojkový pedál. Kolébkový pedál není klasický pedál, jaký známe z auta a který se po vyšlápnutí sám vrací zpět. Tady stojíte na pedálu patou i špičkou zároveň a podle toho, na kterou část vyvíjíte tlak, unáší spojka více nebo méně.
Teď mě čekal test toho, zda jsem schopen vše sladit ve vzájemné harmonii, aby následovala jízda a ne několik trapných přískoků. S lehkou nervozitou jsem si převzal první stroj, vyšlápl spojku, dal za jedna a… podařilo se mi plynule se rozjet. Přidat plyn a zároveň předstih. Motocykl se zaduněním vyrazil vpřed. Obě rukojeti zpět, špičkou vyšlápnout spojku, zařadit za dvě, patou sepnout spojku a stádo koní v motoru mě žene dál. Hodiny se bleskově zatočily zpět o spoustu let do dob, kdy jsem brázdil silnice na veteránu BSA 500 Sloper. Zjistil jsem, že když se jednou naučíš plavat, už to nezapomeneš! Na tváři mi naskočil blaženě přihlouplý úsměv, který jsem nebyl schopen sundat po celou dobu ježdění.
Měl jsem možnost si vyzkoušet oba motocykly. Ovládají se pochopitelně velmi podobně, snad až na jeden důležitý detail. Tím je rozdíl v chování motocyklů s 18“ a 16“ koly. Snížená výška je při manipulaci i jízdě opravdu znát. Motocykl s 16“ koly se ovládá mnohem snáz, je stabilnější v zatáčkách a mnohem lépe se ovládá v malých rychlostech.
Zruční renovátoři
Když jsem se dost vydováděl, přesunuli jsme se do stylové kavárny v prostoru pardubického zámku, abych se dozvěděl něco bližšího o majitelích uvedených krasavců. Jsou jimi Petr Janovský a již zmiňovaný Petr Liška.
Láska na celý život
Oba Petrové si užívali motocyklů už od dětství, ale navzájem se znají "teprve" zhruba 25 let. Seznámili se při restaurování svých strojů. Spolupráce se změnila v přátelství, a tak když zmákli svoje stroje, oslovilo je několik známých a kolegů, zda by jim za úplatu nepomohli s restaurováním jejich veteránů. Od té doby jim mezi jinými auto a moto veterány prošlo rukama také přibližně patnáct Indianů. Ty se v tomto nebývalém množství v okolí Pardubic dochovaly především díky tomu, že se zde v předválečné době nacházelo jedno z nemnoha zastoupení Indianů. To pro ČSR a okolní státy zajišťoval ing. Mařík z pražské centrály.
A právě na něj si oba pánové vzpomněli, když se na scéně objevila znovuzrozená značka Indian. Se starými Indiany už máme zkušenosti, prodej nových tu má tradici, tak proč to nespojit?
Indian opět v Pardubicích
Tato myšlenka stála na začátku dlouhé cesty, na jejímž konci byla společnost Indian 1901 Pardubice s.r.o a vytoužená cedule „Indian“ nade dveřmi zbrusu nového showroomu. Kruh se uzavřel. Po desítkách let, kdy navraceli původní lesk starým Indianům a předávali je majitelům „jako nové“ konečně došlo i na návrat slavné značky do Pardubic.
Pardubické „teepee“ znovu vzkříšeného Indiana se nachází v Salavcově ulici v areálu u Komína a první návštěvníky uvítá na jaře 2015. Budete se tu moci nejen zasnít nad starými časy a obdivovat naleštěné veterány, ale také se podívat na nejnovější následníky slavného rodu nebo si je i vyzkoušet. V nabídce bude samozřejmě i celá paleta oblečení a doplňků a také motocykly sesterské značky Victory.
My tam pochopitelně budeme hned na začátku. A budeme hledat odpověď na otázku, která nás pálí už od chvíle, kdy se objevily první zvěsti o novém Indianu. Bude to pořád Indian? Zůstalo mu něco z tradičního charakteru značky?
To se dozvíte příště, protože jeden nablýskaný Indian® Chief® Classic Springfield Blue modelového roku 2015 už na nás někde tiše čeká!
Fotografie Romana Zi
Petr Brábník
Jsem patriot, nacionalista a rebel. Mám rád motocykly s karburátorama, holky bez silikonu, pivo s pěnou a muziku naživo.
