April Verch přijela do Čech v rámci rozsáhlého evropského turné spolu s americkými doprovodnými hráči Codym Waltersem a Hayesem Griffinem. Na pódiích se pohybuje téměř dvě desítky let. V Ottawa Valley nedaleko Ontaria, se odmalička střetávala s dědictvím přistěhovalců z celé Evropy, které později formovalo i její vlastní repertoár. Z houslí tak často zní tradiční severoamerické melodie, novější kousky i autorské věci, ovlivněné franko-vlámskými kořeny, čerpá z kanadských regionálních stylů i tradice hudby Apalačského pohoří.
PŘEČTĚTE SI:
Až na olympiádu
Co však Verch odlišuje od běžné hudební produkce je stepování, vždyť člověk od Kanady čeká spíše hokej než tanec. Navíc step v Aprilině podání rozhodně není žádné šolíchání ale dechberoucí výkon podávaný s lehkostí a úsměvem, někdy doprovázený hudbou, jindy samotný, či sloužící coby náhrada perkusí.
Od roku 1992, kdy natočila ve třinácti letech své první album, se vyprofilovala jako ten nejlepší reprezentant své země. Už v raném věku si uvědomila tvrdou realitu. Konkurence byla velká, dobrých houslistek i tanečnic nepřeberně, Verch dřela a vyhrávala jedno hudebně-taneční klání za druhým. Sebekriticky přiznává, že se chtěla zavděčit všem a vystupovala, kde se dalo, od keltských, přes bluegrasové po folkové festivaly.
Vítězné tažení vedlo přes roční stáž na Berklee College of Music, čím dál více také využívala svého sopránu a roku 2010 vystoupila coby zástupkyně kanadské houslové tradice na zahajovacím ceremoniálu zimních olympijských her ve Vancouveru. Ctižádostivá mladá dáma dělá pro svou kariéru maximum. Nejde jen o výbornou komunikaci s fanoušky na sociálních sítích, ale také o taneční instruktážní DVD, pečlivě formulované věty a nevídanou, přitom milou profesionalitu. Se svým triem, sestávajícím se z kansaského banjisty a basisty Cody Walterse a kytaristy Hayese Griffina z Ohia, si své příznivce nacházejí snadno, brýlatá trojice se i přes odlišné hudební kořeny skvostně doplňuje. V minulém roce vydala April deváté album Bright Like Gold a byla také vybrána coby vystupující na prestižním hudebním veletrhu Womex.
První album jsi vydala ještě jako dítě, pocházíš z hudební rodiny?
Můj táta měl hraní jako koníček a sestra odmalička stepovala, takže v podstatě ano, hudební kořeny tu byly. A navíc jsem vyrůstala obklopena muzikanty, rodiče byli velkými fanoušky místní country scény, takže nás brali na spoustu tanečních akcí, koncertů a festivalů.
Co sis zvolila jako první, tanec nebo hudbu?
Tančit jsem začala ve třech letech, myslím si, že je to pro dítě jednodušší, než se tahat s nástrojem. Později jsem přidala housle, to mi bylo šest let.
Co byla tvá největší inspirace stát se hudebnicí?
Vždy když jsem se houslových nebo tanečních akcí účastnila, všichni si to užívali a to mě pravděpodobně natolik okouzlilo, že jsem to chtěla také dělat.
A co další nástroje, hraješ ještě na něco?
Moc ne. Když jsem byla malá, hrála jsem chvíli na klavír, ale to je vše.
Můžeš trochu přiblížit hudební tradici Ottawa Valley?
Tradice propojení tance a houslí je jedinečná. V Kanadě se střetává mnoho různých stylů, na východě je více skotská, v Quebecu více francouzská, ale v Ottawa Valley se všechny protínají a ještě k tomu zde má velké slovo klasická severoamerická country hudba. Extrémně populární jsou čtverylky a společenské tance. V dnešní době už je to trochu jinak, ale pro moje rodiče hrál tanec sociální velkou roli, chodili ven každou sobotu, tanec byl součástí jejich života.
Rok jsi studovala na prestižní hudební škole Berklee. Jak tě to ovlivnilo?
Věděla jsem, že chci dělat věci po svém, ale zároveň vstřebávala a snažila se rozvíjet, to co jsem se do té doby naučila. Chtěla jsem samozřejmě pořád hrát muziku z Ottawa Valley, ale zároveň jsem chtěla, aby to znělo jako já, nejen kopie. Učila jsem se trochu improvizovat, nebylo to však moc pro mě. V Ottawa Valley se neimprovizuje, tam prostě zahrajete melodii a hotovo. Rozhodně mi to otevřelo uši nové hudbě a člověk se setkal s novými věcmi, a bylo také skvělé potkat tolik lidí už jen kvůli kontaktům, ať už mé učitele nebo spolužáky.
Roku 2010 jsi vystoupila na Olympijských hrách, jaké to bylo?
Úžasné. Prostě mi zavolali. Producenti celého představení byli Australané, snažili se o opravdu hloubkový průzkum kanadské historie a kultury a došli k názoru, že houslová tradice by měla být součástí, na což jsem byla hodně pyšná, protože to je sice důležitá součást, ale často přehlížená. Snažili se vybrat jednoho houslistu z každé oblasti, aby ukázali hudební různorodost, nicméně nakonec jsme mi zvolení hráli muziku i z jiné než domácí oblasti. Byla to obrovská produkce, slovy nepopsatelná.
Můžeš přiblížit svou poslední desku Bright Like Gold?
Vyšla minulý rok. Milujeme živé vystupování, takže jsme se snažili najít způsob, jakým vytvořit podobné pocity na nahrávce. Není tam příliš hudebníků, jen pár hostů. Chtěla jsem, aby, až si to lidé pustí doma, znělo podobně tomu, co slyšeli naživo. Je tam i trochu stepování, což je samozřejmě lepší vidět než slyšet, ale náš zvukař to zvládl zachytit velmi dobře. O autorství jsme se podělili, každý z nás vyrůstal na něčem jiném, myslím, že ta deska dobře reprezentuje kapelu.
Tvoji spoluhráči jsou ze Států, jak jste se potkali?
Přes společné známé od muziky. S kapelou jsem začala jezdit v roce 2000, ale vždy se našel někdo, kdo zrovna nemohl na turné, tak dohodil někoho dalšího. Cody se mnou jezdí od roku 2007 a Hayes asi dva roky.
Máš vůbec čas na další koníčky kromě hudby a tance?
Moc ne, abych pravdu řekla. Hodně času zabere byznys, sama si dělám management. Ráda čtu, učím se háčkovat a jsem ráda venku na procházkách v lese…
Sbíráš hudbu a desky?
Celkem ano a především staré kousky a desky, co si vozím z cest. Občas k nám přicházejí lidé s tím, že pro nás mají desítky let staré věci, protože slyšeli, že je hrajeme, což je úžasné.
Při koncertě jsi mluvila o lásce k bluegrassu, máš nějaké oblíbence?
Preferuji spíše starší věci, než moderní bluegrass. Určitě John Hartford, který hrál rozhodně více než jen bluegrass, to je asi můj největší oblíbenec ze všech. Ovládal brilantně několik nástrojů, skvěle psal a navíc byla jeho vystoupení zábavná. A miluju Allison Krauss, přiblížila opomíjenou scénu širšímu posluchačstvu velmi vkusným způsobem, nikdy nic nepřežene.
I když moderní věci moc nemusíš, je něco co tě v poslední době alespoň trochu zaujalo? Punch Brothers možná?
Punch Brothers milujeme a moc se mi líbí nové album Nickel Creek. Nepřešlapují na místě, takže se to možná jejich tradičněji založeným fanouškům nebude líbit, ale jejich novinka je vrstevnatá a krásná. Hudba a zároveň umělecké dílo. Líbí se mi snad i více než některé starší bluegrassovky, které se snažily o popovější přístup…
- http://aprilverch.com
- Foto © Barka Fabiánová
