'58 Cadillac: Filmová hvězda z Kalifornie

Některá auta jsou víc než jen dopravní prostředky. Jsou vyjádřením osobnosti svého majitele, splněním snu, a nebo také kovovým kusem rodinné historie. Tenhle růžový Cadillac je tím vším. A je to už víc než tři desítky let od chvíle, kdy se jeho osud spojil s životní cestou jeho současného majitele.

Když Peter Willits svou Series 62 z roku 1958 kupoval, nebyl to vlastně ještě ani opravdový veterán – vlastně bylo nějakých 25 let staré ojeté auto. Asi jako byste si dnes koupili auto z roku 1989. Jenomže tehdy spousta věcí fungovala úplně jinak. Zatímco dnes jsou klasické ameriky z osmdesátých let pro většinu lidí nudné krabice, které ještě nezačaly být skutečně historicky zajímavé, „křídláky“ byly uctívané již v relativně nízkém věku.

Důvodů může být víc. Od faktu, že americký automobilový průmysl se v té době ještě tak docela nevzpamatoval z krize sedmdesátých let a pětadvacet let starý Cadillac byl v mnoha ohledech lepší než ten, který stál zbrusu nový v showroomu, až po jedinečný, šílený design, svou okázalostí nepodobný čemukoliv předtím i potom.

Za styl se vždy platilo

A to je také důvod, proč Peter za svůj Cadillac zaplatil víc než 10 tisíc dolarů – to může v dnešní době vypadat jako poměrně skromná suma za klasické kupé, ale v té době to odpovídalo pořizovací ceně zbrusu nového Chevroletu Camaro. Zapomeňte tedy na romantické představy o mladících bez dolaru v kapse, jezdících lacinými auty za pár dolarů, které jsou dnes supedrahými sběratelskými kusy. Ploutve byly už tehdy stylovka, a už tehdy se za ně platilo. Jen tehdy ještě nebyl takový problém používat klasická auta jeho jediný dopravní prostředek.

Abychom ale zjistili, jak se s takovým autem vlastně v běžném provozu jezdí, musíme se vydat o něco dál po proudu času. Po několika letech, kdy růžový Cadillac sloužil ke každodenní přepravě i výletům, dostal jeho majitel pracovní nabídku v podivné evropské zemi jménem „Československo“.

Brát si Cadillac s sebou samozřejmě nedávalo smysl. Jednak nebylo vůbec jisté, že by se kdesi uprostřed bývalého komunistického bloku dal rozumně provozovat, navíc už v té době ani nesloužil jako hlavní automobil. Cadillac tedy putoval do garáže u Peterových rodičů, kde měl zůstat těch pár měsíců či let, než si ho jeho majitel vyzvedne a navrátí do služby.

Dlouhé odloučení

Jenomže člověk míní... však to znáte. Z dočasného stěhování nakonec bylo trvalé a vyzvednutí Cadillaku se odsouvalo stále na později. Nakonec se Peter v Čechách usadil a začalo být jasné, že pokud si chce růžový ploutvák pořádně užít, bude to auto, které bude muset podniknout dalekou cestu. Vyrazil tedy do Kalifornie vytáhnout růžový poklad z garáže, naložit ho do kontejneru a odeslat do Evropy.

Ale tím čas, strávený mimo silnice, pro Cadillac neskončil. Po chvíli ježdění se totiž ukázalo, že auto potřebuje trochu péče. A jak už to tak v takových situacích bývá, vedla nutnost udělat pár drobností k rozebrání dalších drobností. A pár větších věcí. Nakonec z toho byla středně rozsáhlá renovace a další roky, strávené v garážích a servisech.

Dnes už je ale růžový Cadillac v plné formě a připraven kdykoliv brázdit české silnice. A tady přicházíme na řadu my a projížďka pražskými ulicemi.

Pokud jste pravidelnými čtenáři Dixie, určitě víte, že jsme pro vás už otestovali několik klasických amerik. Zkusili jsme opravdovou historii v podobě '53 Pontiaku Chieftain, muscle car v podobě '71 Fordu Gran Torino a „každodenní klasiku“ v podobě '88 Chevroletu Caprice. Každé z těch aut bylo úplně jiné a přitom všechna sdílela jisté společné znaky. A Cadillac je někde mezi nimi.

Porovnání s kolegy

Nejpřekvapivější je srovnání se starým Pontiakem, který je mu nejblíže věkem a tak by člověk čekal, že se budou nejvíce podobat i charakterem. Ve skutečnosti ale působí, jako by je dělilo mnohem víc než jen těch pár let. Zatímco Pontiac působí skutečně jako „ze starých časů“, Cadillac působí jako „stará verze moderního auta“. V Pontiaku sedíte vysoko, téměř jako v předválečném autě. Spodový motor je tichý a kultivovaný, ale má typicky líný charakter. Dvoukvaltová převodovka se spoléhá více na pružnost hydrodynamického měniče než na řazení. Podvozek s pákovými tlumiči připomíná mnohem víc loď než auto – a to i na americké poměry. Sedíte vysoko, skoro jako v předválečném autě. A všechno to působí jako by to bylo odlito z jediného ingotu litiny.

V „osmapadesátce“ už sedíte nízko a má typicky dlouhou, širokou a placatou karoserii, dle designových pouček Harleyho Earla. Motor už je vidlicový osmiválec s dodnes používaným rozvodem OHV – oproti motoru v novém Escalade má sice méně výkonu, ale jeho charakter je stále podobný. Převodovka má čtyři stupně, což je sice ve srovnání s moderními šestikvalty směšně málo, ale zároveň je jim mnohem blíže než prehistorické dvoustupňové skříni v Pontiaku. Hlavní rozdíl je ale v tom, že zatímco v Pontiaku jako by se zastavil čas a spěch se nepřipouštěl, Cadillac už jako by byl připraven na moderní svět hořících termínů, věčného spěchu a nestíhání.

S relativně moderním Chevroletem si je Cadillac naopak překvapivě blízký. Je až překvapivé, jak málo pokroku udělal automobilový průmysl za těch třicet let. V některých ohledech šlo vlastně spíše o krok zpět – typicky pokud jde o výkon nebo kvalitu zpracování interiéru. Právě zpracování je proti „osmdesátkovému“ autu, které je pro většinu nás první amerikou, největším rozdílem. Všechno je hezčí, lesklejší, kovové věci jsou skutečně kovové, design auta i jeho rozměry jsou patřičně absurdní, bez nejmenšího ohledu na takové podřadnosti jako je praktičnost nebo využití prostoru. Ovládací prvky jsou odtažitější – posilovač řízení lehčí, volant větší a tenčí – a podvozek je měkčí, ale už cítíte, že Chevrolet nebo Cadillac z 80. let je oproti „osmapadesátce“ výsledkem dlouhé evoluce, ale žádné revoluce.

A Torino? Co do modernosti, působí jen jako jemná evoluce Cadillaku. Hlavním rozdílem je, že zatímco Cadillac působí jako auto důstojného gentlemana, Torino hraje na pudy kluka, skrytého v každém muži. Sání v kapotě, řev z výfuku... a tak dále.

Filmová hvězda

V jedné věci je ale Cadillaku právě Torino nejvíce podobné. Všechna stará americká auta budí na ulici pozornost – i maminkovský kombík z osmdesátých let nebo babičkovský, oblý Pontiak ze začátku padesátých. Ale jedině klasický muscle car nebo ploutvatý koráb vám umožní cítit se jako rocková hvězda. Caprice je prostě staré, velké a zvláštní auto. Občas se vás někdo na benzínce zeptá, kolik to žere, a sousedi si budou myslet, že jste trochu divní. Pontiac je prostě hezký veterán. Reakce „publika“ budou podobné jako byste jezdili starým Broukem, Aerovkou nebo třeba Citroënem. Občasný obdivný pohled, sem tam nějaký nadšenec který se dá do řeči, tatínkové moudře promlouvající ke svým malým synům (a obvykle jim vyprávějící bludy).

Ale růžový Cadillac? To není „staré auto“. To je „to auto co s ním jezdil Elvis“. A spousta postav ve spoustě filmů a seriálů. Je to filmová hvězda a tak udělá hvězdu i z vás. Podobný efekt vám nabídne jen málokteré auto – možná červené Ferrari nebo nerezový DeLorean.

A upřímně řečeno, to je také hlavní důvod si ho pořídit. Můžete mít spoustu amerických aut, která vám nabídnou velmi podobnou techniku a velmi podobný zážitek z jízdy jako Cadillac s ploutvemi. Většina z nich bude dokonce mnohem levnější. Ale žádná z nich nebude Cadillac s ploutvemi. A to je to, oč tu běží. Protože Cadillac s ploutvemi je věc, která nemá náhradu...